Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

ZAJÍMAVOSTI Z FARSKÉHO DVORA

Miroslav Němec, Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

dvůr

FARNÍ DVŮR V ROCE 1785: Díky zápisům ve staré farní kronice a také popisu pozemků pořízených r. 1785 pro josefinský katastr máme představu o rozložení farního dvora na konci 18. století. Vzhledem k tomu, že dnešní patrová fara byla postavena až v roce 1806, dominantou dvora bývala do konce 18. století velká patrová sýpka z 16. - 17. století, nacházející se v sousedství tehdejší přízemní a zchátralé fary. Stará fara se nacházela proti vchodu na tehdejší hřbitov a do kostela. V popisu pozemků pro josefinský katastr najdeme zmínku o altánu na jedné ze zahrad, "kuchyňské zahradě"  či umístění vrat, kterými se do dvora přijíždělo.

 

O chválenické faře

O chválenické faře a knězi máme, stejně jako o kostele, nejstarší zprávy z doby vlády Karla IV. V případě fary pochází zmínky z roku 1353. Původní fara se nacházela přímo proti vchodu na někdejší hřbitov a proti dnešnímu hlavnímu vchodu do kostela. Jednalo se o jednoduchou, malou přízemní stavbu se čtvercovým půdorysem a vysokou šindelovou střechou. Farské hospodářství bývalo největším dvorem ve vsi. Víme, že koncem 14. století se strhl spor mezi pány z Pokonic a ze Štěnovic o obsazení chválenické fary. Spor se táhl dlouhé roky a k jeho vyřešení pomohla r. 1380 až osobní intervence generálního vikáře Johánka z Pomuku. Za husitských válek patřily Chválenice katolickému městu Plzni. Plzenští měšťané dosadili na zdejší faru sečtělého katolického faráře Blažka z Dobřan.

 

Stará fara

Stará fara, zbořená roku 1909, na jedné z nejstarších chválenických fotografií (rok 1908?)

 

Středověké rukopisy z chválenické fary

V Národní knihovně ČR v Praze je uložen velice zajímavý rukopis. Jedná se o latinsky psaný kodex s názvem „Jakuba de Voragime Sermones dominicales / Textus varii - Hymnus et notae“, obsahující neuvěřitelných 361 stran.  Dokončen byl v roce 1434 během posledního obléhání Plzně husitskými vojsky. Autorem objemného manuskriptu byl katolický kněz Blažek z Dobřan, farář ve Chválenicích. O mimořádné vzdělanosti chválenického faráře svědčí nejen to, že byl schopen tak rozsáhlé dílo sepsat, ale také samotný obsah kodexu. Jak název naznačuje, jedná se především o soubor nejrůznějších věroučných textů a oslavných hymnů. Jsou zde shrnuty i myšlenky významných myslitelů tehdejší katolické Evropy. Mezi nimi je třeba zmínit italského kardinála Juliana Cesariniho. Jde o politika, který v roce 1431 vedl neúspěšnou křížovou výpravu proti husitům a podle legendy při úprku u Kouta na Šumavě ztratil svůj kardinálský klobouk. Nyní, v roce 1434, vedl proti husitům úspěšnější, diplomatickou ofenzivu na koncilu v Basileji. Farář Blažek z Dobřan působil ve Chválenicích v letech 1425 - 1434, PhDr. Miloslav Bělohlávek dokonce jeho působení rozšiřuje na léta 1403 - 1435. Byl horlivým katolíkem a věnoval se studiu teologie. Opisoval si různé knihy. Vedle zmíněného sborníku se dodnes zachovalo ještě několi jeho rukopisů, které jsou uloženy v knihovně Metropolitní Kapituly pražské a v Univerzitní knihovně. „Manipulus florum“ z roku 1425 či latinský Nový zákon z r. 1435. Manipulus Florum i Nový zákon (Testamonum Novum) jsou vyobrazeny například v německy psané publikaci Dr. Antona Podlahy „Topographie der historischen und Kunst-Denkmale in Königreiche Böhmen von der Urzeit bis zum Anfange  des XIX. Jahrhundertes“, vydané r. 1906 v Praze.

 

rukopis 01rukopis 02

Ukázky jednoho z rukopisů chválenického faráře Blažka z Dobřan (1. polovina 14. století)

 

O konkubíně na chválenické faře

Katolická církev v průběhu 16. století

V 16. století přetrvával v naší katolické církvi chaos způsobený jak husitskými válkami a reformací v sousedním Německu tak nedisciplinovaností kněží, která reformní hnutí před sto lety vůbec vyvolala. Dlouhými náboženskými spory demoralizované katolické duchovenstvo navíc nadále ztrácelo zbytky zábran, nedokázalo si mnohdy ani ujasnit, zda slouží kališnické nebo katolické církvi, natož aby respektovalo tak asketický zákon, jakým byl celibát. Prostopášnost venkovských farářů, pobuřovala nejen venkovské obyvatelstvo, ale dokonce i vyšší církevní hodnostáře.

 

Farář Jan Matheol v kožlanské farnosti

Arcibiskupem pražským byl tehdy Martin Medek z Mohelnice (1538-1590), který stížnosti pečlivě shromažďoval a zapisoval. Jedna z nich se týká i fary chválenické a faráře jménem Jan Matheol (Matěj). Tento farář byl pravděpodobně nezkrotným živlem často stěhovaným z fary na faru a panstvo ani církevní představitelé si s ním nevěděli rady. Matheolův pobyt ve Chválenicích následoval r. 1583 po farářově vypovězení z Kožlan. Právě na kožlanských obecních se zachoval popis Matheolova chování:

"...Roku 1583 přichází do Kožlan farář Matheol – všichni faráři si v té době dávali latinská jména. Hlásí se sice za katolíka, ale katolictví ke cti moc neslouží. Proto si kožlanští na něho již brzy stěžují, a to až u arcibiskupa, že Matheol se před květnou nedělí v Plzni opil, až v noci se vrátil, v neděli spal, přestože spousty lidí chtělo k přijímání přistoupit. Kostelníci museli faráře vzbudit a napomenout ho, aby k oltáři šel. Často se opíjel, v hospodě dveře vyrazil, stolicemi házel a pro časté opilství mši sloužit nemohl a lehké ženštiny u sebe přechovával. Školnímu rektorovi stravu nedával, a proto do kostela zpívat nechodil.

Rychtář kožlanský si na faráře rovněž stěžoval, že desátku jeho (každý třetí snop) nepřijal, vyběhl z fary s kordem a s jeho pacholkem se popral a jeho čeládku z fary vyhnal. Za oddávky 1 kopu grošů žádá, od křtu ½ kopy a sáh dříví, za pohřeb 3 kopy grošů. Proto ho kožlanští za faráře v Kožlanech trpěti nechtí..."

Také farář Jan Matheol posílal arcibiskupské konzistoři stížnosti. Vždyť při jednom z jeho odjezdů do Plzně dokonce kožlanský vrchnostenský úředník přikázal zabavit klíče od fary a od kostela, aby se tam již farář nemohl dostat. Jan Matheol si pak stěžuje, „…. že v kožlanské farnosti se kacířství rozšířilo, lidé cizí kněze luteránské do domů volají, kteří tu křtí a oddávají. Ze hřbitova a z farské štěpnice si kožlanští obecní pastviště dělají a při mši mnohdy místo lidí krávy, prasata a koně se derou. Faru, která je horší než ovčácká chalupa a pastuška mi osadníci opraviti nechtějí. Farní polnosti musím ve dne hlídat, ale zase v noci mi je spasou. Osadníci desátku neplatí a přijdou-li na faru, mne tupí. Purmistr kožlanský vyslal ke mně lidi se vzkazem, že osadníci jen poloviční desátek mně budou dávat a vyzval mne, abych se z fary vystěhoval. Kožlanští mají 92 korců obilí (85 q) desátku dávat, z Hedčan pak poddaný i korec, ale nikdo mně zatím ani zrna nedal. Také čistečtí, kterým přisluhují, jsou kacíři a o papeži potupně mluví. Prosím proto Vaši Milost arcibiskupskou o radu, mám–li se vystěhovati nebo co mám vůbec dělati..." 

 

Nepovedené působení J. Matheola v Blatné

Ještě před příchodem do Kožlan působil Jan Matheol pravděpodobně v letech 1578 - 1579 v Blatné a od roku 1579 v Bělčicích u Blatné. Zaujal i zdejšího historika, badatele a publicistu, kasejovického děkana Msgre. Jana Pavla Hilleho (1861 - 1943). Msgre Hille o Matheolovi (Mathiolovi) píše:

"Při sv. Jiří r. 1579 dosazen na zdejší (bělčickou) faru Jan Mathiola za správce duchovního. Týž byl předtím farářem v Blatné (1578 - 1579), ale potom některé příčiny v to vkročily, kterých se kněz Jan dočinil tak, že ho patron fary Jindřich Běšín nechtěl déle než do sv. Havla na faře trpěti... Arcibiskup žádosti hraběte (Jana z Rozdražova) vyhověl a poslal mu záhy faráře Jana Mathiolu, který býti příkladně živ a povolání své náležitě vykonávati připovídal."

 

Kresba fary

Stará fara na kresbě kronikáře Josefa Boehma

 

P. Jan Matheol na chválenické faře

U arcibiskupského úřadu však byl podle všeho Jan Matheol dostatečně známou firmou, a tak si o něm v záznamench arcibiskupa Martina Medka můžeme přečíst:

„…Jiní kněží měli v domě svém ženštiny podezřelé čili kuběny, ale v tomto nenáležitém jednání svém nepostoupili tak daleko, aby poměr svůj za platné manželství pokládali neb prohlašovali. V Kožlanech choval u sebe farář Jan Matheol ženštinu špatné pověsti, která z Plzně vyhnána byla. Jiří z Kokořova a na Šťáhlavech čtyřikrát kázal tu ženskou z Kožlan vyhnati, ale farář vždy zase ji k sobě přijal, až posléze pán z Kokořova ji opět dal z fary vyvésti a do šatlavy vsaditi. Když pak r. 1583 arcibiskup přijel do Šťáhlav a pána z Kokořova navštívil, dal týž faráře zavolati a před arcibiskupem všecky poklesky jeho mu vyčetl, načež velepastýř Matheola na jinou faru přeložil.

Ku konci listopadu 1583 porodila na faře ve Chválenicích kuběna dítko. Tuť někteří nezbední kněží vůkolní slavili křtiny pitím i hrami rozličnými, tak že z toho nemalé pohoršení mezi lidem vzešlo a následkem toho arciděkan Plzeňský Kritander co nej­snažněji arcibiskupa požádal, aby officiála Jiřího Pontána ještě před vánočními hody do Plzeňského kraje vyslal, by vinníky záhy spra­vedlivá pokuta za jich rozpustilost stihla…“ 

 

Závěr kariéry faráře Jana Matheola

Jak uvádí August Sedláček, V roce 1584 nabízel arcibiskup Medek faráře Jana Matheola kněžně Judytě v Třebenicích u Lovosic, ale ta se vymluvila, že "Třebenští s jiným farářem námluvy mají." P. Jan Matheol tak roku 1585 nastoupil na faru do Předměřic nad Jizerou, kde, jak se opět dozvídáme z kožlanských obecních stránek, pokračoval ve svém dosavadním stylu života: "...představuje se tam hned výtržnostmi a na mol opilý, a proto ho na faru ani nepouští..."

 

Podobný případ ve Žďáru u Blovic

Zdá se, že podobné chování farářů bylo v 16. století spíše pravidlem než výjimkou. Svědčí o tom další případ, který se odehrál jen několik kilometrů od naší farnosti:

„… Ve Ždáru blíž Hradiště v Plzeňsku měl farář Martin kuběnu Markétu, s kterouž zplodil dvě dítky; ale nechtíc na tom přestati spojil se také s dcerou Markéty Marjanou a ji porušil a k těžkému hříchu při­vedl. Kollátor Jan Hradištský z Hořovic na Hradišti a Nebílovech dal Marjanu do vězení vsaditi a podal o tom zprávu arcibiskupovi, žádaje spolu za naučení, kterak by se pro takové hrozné pro­hřešení ku knězi Martinovi dále měl zachovati; neb některým přátelům pana Hradišťského prý se vidí, že mu není náležité pro přiklad jiných kněží to tak zlehčiti a farář „spravedlivě že by upálen býti měl…"

 

Zmínky o významných farářích z 16. století

Řídící učitel a kronikář Benedikt Brejcha zaznamenal ve 30. letech 20. století do chválenické obecní kroniky informace o chválenických farářích působících zde i v 16. století. Zmínka o krátkém působení Jana Matheola v období mezi faráři Janem (1573) a  Jakubem (1587) chybí:

 

Řídící učitel a kronikář Benedikt Brejcha zaznamenal ve 30. letech 20. století do chválenické obecní kroniky informace o chválenických farářích působících zde mj. v 16. století, kdy se katolická církev potýkala s kázní svých kněží.

 

Opora katolictví na západočeském venkově

V publikace Zikmunda Wintera „Život církevní v Čechách“ z r. 1895 se dozvídáme, že podle zprávy plzeňského arciděkana Jana Skulteta byla chválenická fara před třicetiletou válkou – v roce 1612 - jednou z mála spolehlivých opor katolictví v kraji. Další spolehliví katoličtí kněží se nacházeli pouze ve Starém Plzenci, Liticích, Dobřanech a Vejprnicích. Ostatní fary byly obsazeny kališníky.

Ve druhé polovině 17. století, v době nastupující rekatolizace, se na území Čech několikrát setkáváme s knězem jménem Jan Chválenický. Poprvé se s tímto jménem setkáváme v letech 1654 – 1656 jako s náchodským děkanem, který působil mj. v městečku Červený Kostelec. Do roku 1658 v Červeném Kostelci vypomáhal jako kaplan navíc jakýsi Šebestián Chválenický. Červený Kostelec tehdy neměl ani svůj kostel. Město včetně kostela totiž v r. 1591 lehlo popelem a kostel byl obnoven teprve s pomocí vrchosti r. 1668. Od roku 1658 známe duchovního Jana Chválenického jako horšovsko-týnského arciděkana a zároveň správce horšovsko-týnského okresu. V roce 1665 je nám znám pro změnu českokrumlovský arciděkan Jan František Chválenický. I on se musel potýkat s následky velkého požáru, který potihl budovu tamní prelatury v Horní ulici č. p. 155. Za J. F. Chválenického byla budova prelatury obnovena a dostavěna.

 

Život kněží na přelomu 17. a 18. století

Na přelomu 17. a 18. století byli v letech 1680 – 1740 chválenickými faráři postupně Jan Šebestián Longinus Tomandl a Josef Václav Fišer. J. Š. Tomandl časem povýšil do funkce vikáře rokycanského a opustil farnost, zatímco Josef Fišer, původem z plzeňské měšťanské rodiny, ve Chválenicích zemřel. Za J. Š. Longina Tomandla byla vystavěna poutní kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

Chválenický farář si na počátku 18. století stěžoval, že půda na farních polích je kamenitá a neúrodná. Zúrodňování dávalo velkou práci. O sto let později, v roce 1825, situaci potvrzuje P. Filip Frank. Podle jeho zápisu ve farní kronice je farní půda kamenitá a neúrodná. Podle farářova sdělení tu nebylo možné pěstovat ani víno a ve větší míře ani ovocné stromy. Hrách z farních polí byl i po uvaření nepoživatelný. Používal se proto pouze ke šrotování pro dobytek.

Skromné kostelní prostředky choval chválenický kněz na faře v truhlici, která byla chráněna jedním klíčem. Každý rok o adventu pak farář skládal účty ve Šťáhlavech před panskými úředníky. Vedle známých desátků - desetiny úrody od každého hospodáře - existovalo několik dalších zdrojů, ze kterých pravidelně plynuly příjmy do farářovy pokladnice. Jedním z nejběžnějších, které se udržují dodnes, jsou takzvané almužny kostelu.

V kostele byl – nejčastěji k Božímu hrobu - instalován „špalek na almužny“, pokladnička, do které věřící vhazovali peníze. Odměnou za peníz jim byla svíčka, kterou na Božím hrobu mohli zapálit. Z jedné libry prodaných svíček měl farář výtěžek 12 – 15 zlatých. Další almužny byly v kostelích, stejně jako dnes, vybírány o nedělích a při zvláštních sbírkách.

Někteří farníci si nechávali sloužit zvláštní mše. Za sloužení mše ve farním kostele sv. Martina ve Chválenicích vybíral kněz 15 krejcarů, zatímco za bohoslužbu ve filiálních kostelech v Nezvěsticích nebo v Žákavé se cena vyšplhala na 21 – 24 krejcarů. Zvláštní ceník platil i pro svátosti spojené s křtem, svatbou a pohřbem.

Za křest platili sedláci 15 krejcarů. Podruzi a ti, kdo byli osvobozeni od placení desátků, si připlatili a křest dítěte je stál 30 krejcarů. Za pohřeb s tichou mší svatou zaplatili sedláci od 45 krejcarů do 1 zlatého, zatímco pohřeb s requiem stál 1 zlatý 30 krejcarů. Ti nejbohatší měli ve zvyku zvát faráře do domu zemřelého, aby si zde nebožtíka vyzvedl. Takový pohřeb stál až dva zlaté. Cena za oddavky se pohybovala kolem jednoho zlatého. 

Chválenický kněz měl nárok i na tzv. vánoční koledu – pozornost od majetných farníků. V případě sedláků činila koleda 3 krejcary a v případě domkářů dva. Podruh byl od koledy osvobozen. Další koleda byla spojena s obdobím před Velikonocemi. O smrtné neděli (páté postní) vybírali osadníci, vedení kantorem z chválenické farní školy, vejce. Nejvíce vajec bylo odváděno z panských dvorů, které se ve farnosti nacházely tři. Z každého panského dvora byla odevzdávána jedna kopa vajec nebo 15 krejcarů. Ve farnosti bývalo o smrtné neděli vybráno celkem 8 – 9 kop vajec, ze kterých si kantor směl ponechat jednu třetinu.

Třetí obdarování faráře bylo spojeno se svatodušními svátky neboli letnicemi. Třetí neděli po tomto pohyblivém svátku, tedy zpravidla ve druhé polovině června, přicházely za knězem selky a přinášely „letníky“, naturální daň odborně nazývanou lacticinia nebo aestivalia. Šlo o jednorázovou daň v podobě vajec, sýra či másla. Z každé krávy ve farnosti dostával farář při této příležitosti půl žejdlíku másla (nebo tři krejcary) a z panských dvorů po jednom bochníku sýra. Pokud farník nevlastnil krávu, dával faráři různý počet kuřat nebo vajec. Aby lidé ušetřili přiznávali faráři úmyslně menší počet krav, než skutečně měli. Při příležitosti vybírání "letníků" bylo na faře přichystáno pohoštění, které údajně kněze stálo více než obdržené dary. Během slavnosti bylo spotřebováno půl sudu piva, koláče z půl měřice a chléb z další půl měřice.

 

Ceny a měsíční mzdy v 1. polovině 18. století:

CENY  
kráva 480 krejcarů
husa 15 krejcarů
slepice 6 krejcarů
kopa vajec 20 krejcarů
libra hovězího 4 krejcary
sud piva 540 krejcarů
korec (asi 94 litrů) pšenice 130 krejcarů
korec žita 120 krejcarů
korec ječmene 96 krejcarů
korec ovsa 108 krejcarů
střevíce 60 krejcarů
   
MĚSÍČNÍ MZDY  
tesařský mistr 240 krejcarů
tesařský tovaryš 192 krejcarů
zednický mistr 480 krejcarů
zednický tovaryš 380 krejcarů
zednický nádeník 32 krejcarů

 

 

Příběh faráře Josefa Václava Fišera

Josef Fišer se narodil 20. března 1681 v Plzni. Byl synem plzeňského měšťana Jindřicha Fišera a měšťanky Evy Fišerové. Před rokem 1706 působil jako administrátor v Říčanech u Prahy. V roce 1708 se však opět vrátil na západ Čech, když se stal vychovatelem syna hraběte Jana Jindřicha Kokořovce z Kokořova. Bylo to v době, kdy se nad zadluženým kokořovským panstvím stahovaly temné mraky a jeho nebílovská část byla již tři roky v držení hraběte Adama Heinricha von Steinau. Plzenecký farář Jakub Lenk podal v roce 1708 arcibiskupské konzistoři dotaz, "zda může připustit ke zpovídání osadníků kněze Josefa Fišera jenž před dvěma lety byl  administrátorem v Říčanech, nyní pak jest vychovatelem mladého hraběte z Kokořova ve Šťahlavech." 

 

podis

Podpis faráře Josefa Fišera

 

Na chválenickou faru nastoupil Josef Fišer jako farář v roce 1716. Po smrti otce Jindřicha s sebou na faru přivedl jako hospodyně svou třiapadesátiletou matku Evu a sestru Annu. Annu v roce 1721 provdal za správce statku Štěnovice Jana Lega, měšťana z Mělníka. Svatba byla takovou událostí, že se jí zúčastnila honorace z okolí - pan Ambrož Wagner, komorník lukavického hraběte Morzina - a slečna Anna Maria Salczingerová - komorná hraběnky Morzinové na Seči a Letinech. Hospodyní na faře zůstala pouze farářova matka, která však záhy, v roce 1723, zemřela ve věku šedesáti let.

Páter J. V. Fišer po svém příchodu hlásil konzistoři, že chválenický kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení staré a rovněž fara že hrozí zřícením. Na podnět faráře Fišera byla u fary z kostelních peněz vystavěna alespoň nová kaplanka. Pro kostel pořídil P. Fišer nový kalich, který nechal o téměř sto let později, roku 1815, pozlatit kostelník Jan Fiala zvaný Ruda. Na nový kalich získal P. Josef Fišer peníze prodejem malých svíček.

V roce 1722 zakoupil v plzeňské Pražské ulici dům tyrolský zvonař Jan Perner, který v Plzni žil již dvacet let. Pernerově plzeňské zvonařské dílně zadal v roce 1739 P. Josef Fišer výrobu nového velkého zvonu Martin pro věž chválenického kostela. Dá se předpokládat, že se P. Fišer zasadil i o výstavbu nového kostela sv. Martina, nicméně realizace přestavby se již nedožil. P. Josef Fišer zemřel 17. května 1744 ve věku 67 let a byl pohřben do krypty starého chválenického kostela.

Po Josefu Fišerovi nastoupil do Chválenic kněž Marek Neupauer, během jehož služby byl Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem zcela přestavěn chválenický kostel. První významnou událostí, kterou musel nově příchozí kněz Marek Neupauer ve Chválenicích po smrti P. Josefa Fišera řešit byla svatokrádež, ke které došlo ve zdejším kostele 16. července 1744. Páter Neupauer zemřel koncem roku 1760 a byl jako poslední farář pohřben do kněžské hrobky původního chválenického  kostela. Ten ale v té době již neexistoval.

 

 

marievojtěch

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic a jeho první manželky Marie Terezie Josefy hraběnky z Thunu a Hohensteinu bylo rozhodnuto o přestavbě stávající farní budovy a nakonec o výstavbě zcela nové, reprezentativní fary. Portréty hraběcího páru se nacházejí v thunovské galerii v Benešově nad Ploučnicí.

 

Nerealizované plány na přestavbu fary od Václava Haberditze

V letech 1784 - 1789 probíhal na černínském panství včilý stavební ruch. Nepříliš známý pražský stavitel Václav (Wenzl) Haberditz budoval  v lesích poblíž šťáhlavské rezidence lovecký zámeček, tzv. Waldschloss. Dnes jej známe pod českým názvem "zámek Kozel". Ve stejné době nechal hrabě Vojtěch Černín z Chudenic Haberditze přestavět zpustlý zámek v Nebílovech a stejný stavitel pracoval také na klasicisních úpravách zámku ve Šťáhlavech. 

Chválenická fara byla v této době již velmi sešlá a její statiku ohrožoval jak starý krov tak vlhkost. Velká vlhkost byla problémem nejen pro faru, ale i pro sousední hřbitov a dokonce i pro nedávno postavený kostel sv. Martina. Navíc notně zchátralá budova fary kazila vzhled okolí nového, reprezentativního chválenického chrámu.

Právě proto požádal chválenický farář Matěj Freygang, se souhlasem patrona Vojtěcha Černína, arcibiskupskou konzistoř o povolení přestavby staré fary a rozšíření přízemní budovy o nové, dřevěné poschodí. Žádost, i se souhlasem a podpisem Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic, byla odeslána 8. dubna 1796.  Plány na velkorysou přestavbu fary nevypracoval opět nikdo jiný než Wenzl Haberditz. Předpokládaný náklad na výstavbu byl 1 000 zlatých, z čehož 300 zlatých měl uhradit patron Vojtěch Černín, 300 zlatých farníci a 100 zlatých farář. Na přiloženém výkresu je patrné, že i dřevěné patro mělo být omítnuto, aby budova působila jednotným vzhledem. Projekt navíc velice připomínal stavby známé z Kozlu a z Nebílov. Budova měla mít rozměry cca 11,377 x 13,137 m, příčemž delší stranu se třemi okny je možné pozorovat na bokorysu.

Přestavba fary nebyla nakonec realizována a v roce 1806 byla vystavěna zcela nová, mnohem větší a prostornější budova při hlavní silnici. Důvod změny není znám, ale je možné, že se přestavba nevyplatila mimo jiné kvůli velké vlhkosti a relativně vysokým nákladům. Výkresy, půdorys, korespondenci a kalkulace ke stavbě s nezbytným regestem si můžete sami prohlédnout ve formátu pdf. Originál spisu je uložen v Národní archivu v Praze ( Národní archiv v Praze, fond Archiv Pražského arcibiskupství, D55, spis D 668/103, 669/104, karton 1703):

 

Chválenická fara 1796 - přestavba

 

Regest ke korespondenci  ohledně  fary z r. 1796 (Mgr. Vladimír Červenka):

8. 4. 1796

Chválenický farář Matěj Freygang píše arcibiskupské konzistoři do Prahy, že má v úmyslu podniknout rekonstrukci místní fary s obydlím pro kaplana a přistavět dřevěné patro, protože stávající budovu staticky ohrožuje zchátralý krov a značně jí, jejím obyvatelům i budově kostela škodí neodstranitelná vlhkost. Přikládá plán a kalkulaci nákladů, které jsou vyčísleny na 1 000 zlatých. Hradit je chce tak, že ze svého zaplatí 100 zlatých, patron 300 zlatých, dalších 300 zlatých farníci formou ruční a potažní práce a zbývajících 300 zlatých by si vzal z pokladen chválenického kostela a filiálních kostelů v Nezvěsticích a Žákavě. Žádá konzistoř o svolení k uskutečnění projektu.

8. 4. 1796

Hrabě Vojtěch Černín oznamuje arcibiskupské konzistoři v Praze, že je srozuměn s požadavkem chválenického faráře Matěje Freyganga na rekonstrukci a přestavbu fary a s finančním podílem, který na něj jakožto patrona připadá, a žádá o svolení ke stavbě.

21. 4. 1796

Arcibiskupská konzistoř oznamuje okrskovému vikáři v Rokycanech, že dává chválenickému faráři Matěji Freygangovi svolení vzít 300 zlatých z pokladen farního kostela a filiálních kostelů na rekonstrukci a přestavbu chválenické fary, jejichž předpokládaný náklad je 1 000 zlatých, z čehož 300 zlatých uhradí patron, 300 zlatých farníci a 100 zlatých farář. Příslušných 300 zlatých se použije na úhradu zbývající části předpokládaného nákladu. Nařizuje vikáři, aby chválenickému faráři toto rozhodnutí sdělil.

Poznámky kanovníka Dobsche k žádosti chválenického faráře o schválení projektu rekonstrukce fary:

Ve věci použití peněz z kostelních pokladen nelze učinit rozhodnutí, dokud farář nepředloží tříletý účetní přehled o jejich příjmech a výdajích, jak ukládá § 10 jarních konzistoriálních patentů z roku 1790. Aby dostál příslušným předpisům, má tak podle kanovníkova názoru učinit přímo na konzistoři, nikoli prostřednictvím okrskového vikáře. Dále se kanovník domnívá, že má být faráři vyložen nový návrh stavebního řešení. Ať spíše zřídí z jídelny dva pokoje pro sebe a dále větší pokoj pro hosty a menší pro kaplana.

 

Vysvětlivky k půdorysům jednotlivých poschodí:

fara 02

Nahoře: přízemí, dole: poschodí

poschodí

 

Výstavba nové chválenické fary

Již v 18. století byla chválenická fara zděná. Obyvatelé Chválenic ji v 19. století znali jako tzv. Hadamovnu. Již v roce 1713 označoval farář budovu jako zchátralou. V téže době nechal chválenický farář pro kaplana postavit vlastní bydlení, kaplanku. Se 100% jistotou však nejde o dnešní kaplanku. Na jejím místě totiž – jak brzy zjistíme - v té době stála jiná, mnohem významnější budova. Navíc již ve druhé polovině 18. století žili kaplani opět na faře a stejně tomu bylo po postavení nové patrové fary v roce 1806. Takové svědectví nám v roce 1818 podává například cestovatel Karel Kramerius, syn proslulého českého nakladatele.

 

fara 02

Průčelí chválenické fary s aliančním znakem nad vchodem - pohled od silnice (od východu)

foto fara

Jedna z nejstarších fotografií nové fary  (před rokem 1903)

 

V roce 1806, v průběhu výstavby nové fary, byla prý velká bída a drahota, což se projevovalo i při odměňování stavebníků a podavačů při práci. Celý jeden týden prý byli živi bez výplaty, pouze o mléku a chlebu. Nová fara byla vybudována na místě, kde stávala stará dřevěná sýpka na obilné desátky. Protože pozemek po této malé sýpce pro novou faru nestačil, byl využit také pozemek obce. Tento pozemek si pronajal v roce 1779 nastupující chválenický farář Matyáš Freygang na zřízení zahrádky. Pronájem splácel každoročně na svátek sv. Martina bohoslužbou za chválenický dobytek.

 

Fara ze dvora

Nová fara při pohledu ze dvora (od západu)

 

Nová fara byla postavena za 8000 zlatých v bankocetlích.  Vojtěch jakožto pa­tron zaplatil 6000 zl. a na 2000 zl. se cenilo to, co poskytli osadníci, totiž nádenická práce a dovoz staviva. Jako dík za významné finanční přispění byl na budově fary umístěn alianční znak Vojtěcha hraběte Černína a jeho první manželky Marie Terezie Josefy z Thunu a Hohensteinu spolu s chronogramem "ADALBERTI COMITIS CZERNIN ET IOSEPHAE LARGITATE". Původní erb a chronogram byly bohužel strženy při opravě fasády v 90. letech 20. století a nahrazeny kopiemi.

Šindelová krytina fary z r. 1806 byla již počátkem 20. let 19. století ve velice špatném stavu. Na půdu zatékalo a sněžilo a obilí, které zde bylo uskladněno, velmi trpělo. Farář Antonín Perták dostal v roce 1822 od patronátního úřadu ve Šťáhlavech povolení k opravě střechy. V roce 1823 však dorazila pouze část objednaných šindelů a hřebíky nebyly dodány vůbec. V roce 1826 si nový farář Filip Frank stěžoval v dopise hraběti Kristiánu Valdštejnovi, že práce na opravě stojí již celé tři roky, během nichž se stav stále více zhoršuje.

V přízemí nové farní budovy se původně nacházela černá kuchyně. Byla zbořena při přestavbě na přelomu 20. a 30. let 20. století a nahrazena moderní kuchyní a koupelnou. 

 

Alianční znak

 

Alianční erb Vojtěcha Černína a Marie Josefy z Thunu-Hohensteinu umístěný nad vchodem do fary: Vojtěch Černín již - na rozdíl od svého otce Heřmana Jakuba (viz kapitola Výstavba nového kostela sv. Martina) - používal znak hlavní větve Černínů. Heřman Jakub Černín z Chudenic pocházel z vedlejší, švihovské větve rodu.

 

Osud staré fary

Prodej zpustlé fary

Stará fara byla roku 1806 prodána chválenickým farářem Matyášem Freygangem a správcem šťáhlavského panství Antonínem Rothem za 800,- zlatých v bankocetlích hospodáři Adamu Šůchovi ze Zdemyslic. Adam Šůch byl synem zdemyslického domkáře a přiženil se do rodiny bohatého chválenického sedláka Václava Jandy ze statku č. p. 17, nacházejícího se vedle krčmy Kašparových a proti kostelu. Adam Šůch starou gotickou faru změnil na domek, ve kterém vedle své rodiny ubytovával v podnájmu rodiny podruhů, řemeslníků, (vysloužilých) vojáků a lidí bez domova.

Svatba manželů Šůchových proběhla v květnu 1808 a již roku 1810 se Adamu Šůchovi narodil prvorozený syn Matěj. Šůchovým se na faře narodilo během let 1810 - 1834 celkem deset dětí a podnájemníkům další čtyři. Tři z těchto čtrnácti dětí po narození zemřely. Mezi podnájemníky na bývalé chválenické faře patřili ve 20. a 30. letech 19. století  i rodiče houslisty a skladatele Františka Němce, pozdějšího profesora Pražské konzervatoře. V roce 1828 zemřela na bývalé faře i třicetiletá žebračka, "padlá žena", Marie Kuchyňková pocházející z Nebílov. O dva roky dříve žila v podnájmu ve chválenickém domku č. p. 25 u Vojtěcha Šebka, kde se jí narodilo a záhy zemřelo nemanželské dítě.

 

kostel

Na snímku z doby před požárem kostela (r. 1912) již chybí budova staré fary

 

Hadamovna - domek Adama Šůcha

Prodej staré fary Adamu Šůchovi byl pro farnost od počátku nevýhodný, protože se sice zbavila pozemku, ale stále za něj musela platit pozemkovou daň. Obzvláště farář Filip Frank po svém příchodu do Chválenic navíc těžce nesl pokračující chátrání staré fary. V roce 1827 zapsal fo farní kroniky, že všechny trámy ve staré budově jsou rozežrány červotočem. Neutěšený stav objektu nepřál ani obilí, které zde kvůli nedostatku jiných prostorů měl farář uskladněné.

Faráři Frankovi vadil také nepořádek, který se začal hromadit na zahrádce Hadamovny proti vchodu na hřbitov a do kostela – hnůj a bláto. Adam Šůch se zdál faráři být nezodpovědný, a tak se duchovní obával požáru, který by mohl vzniknout na pozemku někdejší fary. Pozemek byl totiž oddělen pouze nízkou zdí mejen od farského dvora, ale především od farské sýpky a seníku.

Adam Šůch byl po povinen odkoupení staré fary platit desátky – 30 krejcarů ročně a navíc byl povinen ročně odsloužit 13 dní roboty na panském. Po novém majiteli začali místní lidé stavení a okolnímu malému hospodářství říkat „Hadamovna“. Farář Frank se neúspěšně snažil získat pozemek zpět, aby mohl budovu dřívější fary zbourat a rozšířit sem buď farní zahradu nebo dvůr. Dům však zůstal minimálně do konce 19. století v držení rodiny Šůchových - Kvíderových.

 

Kvíderovi, Šůchovi a Poustkovi

Adam Šůch zemřel v pětapadesáti letech v lednu 1843 a jeho manželka Marie jej přežila o sedmnáct let. Zemřela v roce 1860. Od roku 1839, po sňatku Adamovy dcery Marie s Františkem Kvíderou z Nebílovského Borku č. p. 17, přešla Hadamovna do vlastnictví novomanželů Kvíderových (v knihovní vložce 35 patřící zaniklé budově fary jsou jako majitelé uváděni v letech 1846 - 1889). Do roku 1844 žili v domě v podnájmu i rodiče houslisty Františka Němce, kterým zde r. 1842 zemřel dvouletý synek Jan. Později zde žil v podnájmu zedník a nádeník František Ulč, který zde roku 1856 také zemřel nebo nádeník Josef Hofman, kterému se zde v roce 1858 narodil syn Petr a zemřela mu zde r. 1863 sedmiletá dcera.

Františku Kvíderovi se v Hadamovně narodilo pět dětí, z nichž Marie (*1849) po narození zemřela.  Barbora (*1845), nejstarší z dětí Františka Kvídery, později na staré faře žila se svou vlastní rodinou, stejně jako nejmladší z jeho dětí, syn Josef (*1859). V Hadamovně bydlel i syn Adama Šůcha, krejčí Václav Šůch (*1824). Žil zde postupně s manželkou Annou, která mu zde zde během let 1849 - 1879 přivedla na svět přivedl celkem sedm dětí. Anna roku 1879 ve věku 50 let zemřela krátce poté, co v listopadu 1878 zemřela ve věku 6 1/2 let jejich dcera Barunka. Václav Šůch žil po Annině smrti v domácnosti s Marií Legovou z Letin. Také Marie s Václavem otěhotněla, ale jejich dcerka (*1885) se narodila mrtvá. Dospělosti se dočkaly jen tři Václavovy děti z prvního manželství, a to Josef (*1849), Jan (*1855) a Anna (*1858). 

Již zmíněná Barbora Kvíderová (*1845), prvorozená dcera Františka Kvídery, se provdala za Václava Poustku, horníka pocházejícího z Nezvěstic. Během let 1868 - 1873 se jim v Hadamovně narodily čtyři děti, ale dospělosti se dočkaly jen dvě nejmladší - Anna (*1871) a Josef (*1873).

 

Zboření Hadamovny

Posledním majitelem staré chválenické fary byl po smrti Františka Kvídery (+1888)  v letech 1889 - 1900 jeho nejmladší syn a zároveň nejmladší vnuk Adama Šůcha Josef Kvídera (*1859).  V Hadamovně se mu v letech 1892 - 1900 narodilo pět dětí (Josef, František Xaver, Anna, Alois a Václav Vavřinec).

V roce 1900 si od Kvíderových koupil pozemek se starou farou chválenický farář P. Josef Tangl a rodina Josefa Kvídery se přestěhovala do domku č. p. 68 v horní části obce. V novém domově se v roce 1903 Kvíderovým narodily další děti: Karel (1903), Vojtěch (1905), Marie (1906) a Adolf (1910). Josef Kvídera byl později chválenickým hajným a zemřel v roce 1944.

 

68

Domek č. p. 68, do kterého se na počátku 20. století přestěhovala z Hadamovny rodina Josefa Kvídery:  na fotografii z konce 60. let 20. století se (zleva) nacházejí: Adolf Kvídera, jeho neteř od sestry Marie, Jindřiška Benešová, Mariin vnuk od dcery Věry Preislerové a konečně Adolfova sestra Marie Kvíderová. 

35

Po zboření Hadamovny získal číslo popisné 35 nový domek, který si postavil Bartoloměj Lavička. Dům patřil na konci 60. let 20. stol.  manželům Karlovi a Marii Šlajerovým.

 

Podle ohlašovacího listu z 22. října 1909 (Katastrální úřad v Plzni, číslo deníku 815/1909) byla budova staré fary, stojící na parcele st. 14, odstraněna a podle zápisu v knihovní vložce 210 ze dne 22. října 1909 (Katastrální úřad v Plzni, číslo deníku 816/1909) bylo číslo popisné 35 přiděleno nové stavbě Bartoloměje Lavičky na chválenické parcele st. 77. Podle úředního potvrzení založeného v čísle deníku 208/1913 ze dne 1.1.1913 přešla parcela č. 14, na níž stávala zbořená chválenická fara, do vložky  č. 1 náležející současné chválenické faře. Nešlo již o stavební parcelu, ale o "neplodnou půdu". 19. února 1916 parcela zanikla a byla sloučena se sousední farní zahradou, parcelou č. 24.

 

Další osudy rodiny Josefa Kvídery

Dům č. p. 68, do kterého se přestěhovala rodina Josefa Kvídery, stával v severní části Chválenic, na parcele st. 72. Teprve v roce 1903 jej Josef s manželkou Marií koupili od manželů Josefa a Kateřiny Prachových, kteří byli jeho majiteli od roku 1872. V roce 1943 dům zdědil nejmladší syn Adolf Kvídera, který zůstal svobodný a bezdětný. V domku žil se sestrami Annou a Marií, také svobodnými. Když v roce 1981 Adolf Kvídera - po předchozí smrti svých dvou sester - bez poslední vůle zemřel, připadl domek s pozemkem jako tzv. odúmrť čsl. státu. V roce 1991 bylo obecním úřadem, na základě povolení Okresního národního výboru Plzeň - jih z února 1990, rozhodnuto o demolici domku Adolfa Kvídery. V současné době je na pozemku postaven nový dům. Ve Chválenicích dnes žijí potomci od Františka Xavera Kvídery, Adolfova staršího bratra.

 

"Velká sýpka", "kaplanka" a gotický portálek

Za 800 zlatých utržených za prodej staré fary Adamu Šůchovi byla opravena dosud největší hospodářská stavba ve vsi – farní sýpka a seník. Tento objekt se nacházel na místě dnešní stavby, které říkáme "kaplanka". Budova sýpky byla zděná a patrová. Její rozměry byly podle mapy stabilního katastru přibližně 25,6 x 13,7 m. V horním patře se nacházela sýpka a ve vedlejším prostoru seno. V přízemí byly umístěny vozy a hospodářské stroje. Klenutý sklep sýpky byl vybudován v roce 1720 za 50 zlatých a 53 krejcarů a podle všeho je zachován pod dnešní kaplankou.

 

Kaplanka

Kaplanka na farském dvoře (pohled od jihu)

 

Velká sýpka (špejchar) byla, podle zápisů ve farní kronice, svého času nejen největší, ale i nejstarší stavbou ve vsi. Jak již bylo uvedeno, po zbourání staré sýpky byla na části jejího pozemku postavena budova, které se později začalo říkat "kaplanka" (o rozměrech 13,7 x 7,10 m). Zmenšená stavba je obrácena kratší stranou a štítem se dvěma okénky k budově fary z r. 1806. 9. listopadu 1988 provedl archeolog Ing. Jan Anderle průzkum stěn kaplanky. Doba vzniku zdiva byla odhadnuta na 16. - 18. století a velkým překvapením bylo doplnění zdiva o staré - snad gotické - pískovcové kvádry umístěné na vnější straně zdi v severním, západním a jižním rohu kaplanky.

Ve sklepě kaplanky je navíc umístěn (pravděpodobně druhotně osazený) lomený portálek ze stejného materiálu. Je možné, že pískovcové zdivo pochází z původního chválenického kostela. Podle zakončení portálu bylo totiž zadatováno do 14. - 15. století. Portál má výšku 163 cm a šířku 93 cm (ve spodní části 91 cm). Tloušťka zdi i portálku je v průchodu 69 cm. Zajímavé je, že portálek je ze západní strany zkosen a jeho ostré hrany jsou sraženy v šířce asi 3 cm. To se zdá nasvědčovat domněnce, že vchodová strana portálu byla ze západní strany.

 

portál a

Nahoře: pohled na portál od západu, dole: pohled na portál od východu

portál b

 

Objevy z r. 1988 vedou k závěru, že v "kaplance" je částečně zachováno zdivo původní sýpky i původní klenutý sklep z roku 1720 (výška klenby sklepa je dnes 2,26 m).  Kdy přesně došlo ke zmenšení budovy sýpky, nevíme. Nejspíš se tak stalo po roce 1826, za faráře Filipa Franka (farářem 1825 - 1844).  Ještě v letech 1881 - 1882 je však nová stavba na plánku farského dvora označena také jako "sýpka".

 

 

sýpka

Nahoře: Stará "velká sýpka" mezi rybníkem (25), starou farou (35) a novou farou (1) na mapě  Stabilního katastru z 1. poloviny 19. století

dvůr

Plánek farského dvora z roku 1881 se zmenšenou stavbou sýpky, kterou dnes známe pod názvem "kaplanka". Plánek je součástí návrhu nové farní stodoly.

 

Podle pamětníků byla stavba využívána jako sýpka ještě po 2. světové válce. V časech počátku  JZD se jí říkalo "stará sýpka". Obilí bylo v době žní skladováno pod střechou, kam se nosilo vchodem, který dnes vede do garáže. Býval zde dřevník, adaptovaný na garáž až kolem roku 1982, za faráře P. Ing. Viktora Fridla. Z původního dřevníku vedly na půdu úzké dřevěné schody, opírající se o západní stěnu budovy. Již při rozšiřování vstupu do dřevníku během adaptace na garáž zaujala Miroslava Němce neobyčejně silná tloušťka stěn kaplanky a také velké a těžké nepřitesané kameny, které bylo nutné odvážet ze staveniště. Tehdy ještě pan Němec netušil, že o osm let později budou v rozích stěn objeveny gotické bosované kvádry, skryté pod omítkou. Ve starém klenutém sklepě z r. 1720 skladoval P. Josef Fukárek brambory a P. Josef Mudroch uhlí. Poté, co farský dvůr zabralo místní JZD, využívalo pro své potřeby jak sýpku tak sklep. Obytná místnost kaplanky byla JZD využívána jako skladiště náhradních dílů.

 

kreba

Několik artefaktů objevených na farském dvoře v poznámkách Miroslava Němce

 

Jako domek pro kaplana prý "kaplanka" nikdy nesloužila a ve zdejší obytné místnosti byly ubytovány pouze služebné z fary. Ve farní kronice nicméně P. Josef Fukárek zaznamenal informaci, že přímo v kaplance - tedy v obytné světnici vedle dřevníku a nad sklepem -  zemřel v r. 1899 kaplan Vojtěch Jirák. Podle vzpomínky chválenického občana Karla Šťastného (*1899), zaznamenané Miroslavem Němcem, zde ale pak již nikdy za jeho života kaplani nebydleli. Pouze za P. Josefa Tangla byly v podkrovním pokoji se dvěma okénky ubytovány dvě farské služky. Kočí spali ve chlévě u koní, kde měli palandy a teplo i v zimě.

 

pal

Kaplanka se zeleninovou zahrádkou na konci 60. let 20. století (pohled od východu)

 

Velká sýpka  - stejně jako dnešní kaplanka - se nacházela na břehu farského rybníčka. Podle zápisu ve farní kronice se však původně nejednalo o rybníček, ale spíše o nevábné kaliště. Teprve v roce 1865 byla vodní plocha vyčištěna a prohloubena tak, že si konečně zasloužila pojmenování „rybník“. Nově vzniklý rybníček byl ohražen a farář Filip Pilmann v něm zkoušel chovat ryby.

 

pilmann

Podpis faráře Josefa Pilmanna

 

Od fary až po východní stěnu kaplanky se táhla farská zeleninová a květinová zahrádka, na které prováděli místní amatérští archeologové pod vedením Miroslava Němce od roku 1980 povrchový sběr. Do roku 1988 bylo na farském dvoře sebráno přes devadesát úlomků keramiky - převážně středověké, od 13. století až po novověk. Šlo převážně o tenkostěnné užitkové nádoby - hrnce, džbány, mísy a kachle. Některé z těchto úlomků pravděpodobně pocházejí ze staré fary, později známé jako Hadamovna.

 

Rybníček

Rybníček na farském dvoře

 

Zaniklá stodola na farském dvoře 

V místech, kde je dnes školní hřiště, stávala při jižním okraji farského rybníčka dřevěná stodola. V roce 1881 již nevyhovovala potřebám fary a byl vypracován návrh nové, zděné stodoly. Tato stodola měla pojmout 500 mandelů obilí. Mandel byl staročeská míra a představoval patnáct snopů obilí (panáků). Povolení ke stavbě nové stodoly přišlo se zpožděním, až během žitných žní, v červenci 1882. Podle farní kroniky se okamžitě začalo s bouráním staré stodoly a výstavbou nové. Nechce se věřit tvrzení farní kroniky, že nová stodola byla postavena za pouhých sedmnáct dní. Postavena byla nákladem 1299 zlatých a 95 krejcarů. Návrh nové stodoly z let 1881 - 1882 je dnes uložen ve Státním okresním archivu v Praze, fond Velkostak Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice, pod inv. číslem 2571. Jak již bylo uvedeno, na místě stodoly se dnes nachází školní hřiště. Stodola byla zbořena a hřiště vybudováno z iniciativy chválenické mládeže počátkem 90. let 20. století.

 

stodola 1

stodola 2

stodola 3stodola 5