Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

VÝSTAVBA A POPIS NOVÉHO KOSTELA SV. MARTINA

Jiří Sankot

 

PATRON, STAVITEL A PRŮBĚH VÝSTAVBY KOSTELA

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

Heřman Jakub Černín a K. I. Dientzenhofer

Průběh stavby kostela sv. Martina

POPISY KOSTELA Z LET 1910 - 1984

Posvátná místa království Českého (1910)

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943)

P. Josef Mudroch (1945

Stavebně historická zpráva z r. 1984

 

Patron, stavitel a průběh výstavby kostela

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

V ohybu silnice vedoucí od Radyně k Nebílovům upoutá na lesní mýtině po levé straně cesty naši pozornost nově opravený sloup zakončený sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup s iónskou hlavicí zaujme na první pohled i zajímavým aliančním znakem. Tento znak patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic (1715 - 1784) a jeho první manželce Ernestině hraběnce ze Šternberka (1718 - 1747). Pod znakem je pozlacený rok sňatku Heřmana a Ernestiny, 1740. Je jisté, že sloup, postavený na okraji někdejšího panského lesa Džbánek, byl instalován právě při příležitosti zmíněného sňatku. Ke svatbě hraběte Heřmana Jakuba Černína s komtesou Ernestinou došlo 9. května 1740 v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Heřman Jakub Černín byl v té době pouhý jeden rok majitelem nebílovského panství včetně vsí Chválenice a Želčany.

 

alianční

 

Barevná rekonstrukce aliančního znaku Heřmana Jakuba hraběte Černína a Ernestiny komtesy ze Šterberka umístěného na svatojánském sloupu ve Džbánku. Heřman Jakub Černín z Chudenic pocházel z vedlejší, švohovské větve černínského rodu a používal proto zjednodušený černínský erb. Heřmanův syn používal již složitější erb, který byl také roku 1806 umístěn nad vchod do chválenické fary (viz kapitola Zajímavosti z farského dvora)

 

Manželství uzavřené r. 1740 trvalo pouze necelých sedm let, protože 7. února 1747 Ernestina zemřela a po pohřbu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě byla uložena do černínské rodinné hrobky. Do té doby však stihla Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic během let 1741 – 1747 porodit pět dětí. Posledním z nich byl Prokop Jan Křtitel František de Paula Kašpar Adam Karel Ignác Alexander de Sauli Fidelis, narozený 27. ledna 1747. Po jeho narození hraběnka zemřela. Hrabě Černín přežil svou ženu o téměř čtyřicet let a byl ještě jednou ženat. V době vzniku sloupu u silnice v lese Džbánku byl v Čechách kult Jana Nepomuckého, svatořečeného roku 1729, velmi silný.

 

svatý jan 01svatý jan 02

Svatojánský sloup z roku 1740 je dodnes upomínkou na sňatek Heřmana Jakuba hraběte Černína s jeho první manželkou Ernestinou hraběnkou ze Šternberka.

 

Dnes se sloup náchází na hranici katastrů obcí Losiná, Chválenice, Nebílovský Borek a Nezbavětice. Na restaurování sloupu mají zásluhu obec Losiná a restaurátor Milan Směšný. Přímo ve Chválenicích máme na silně věřícího Heřmana Jakuba Černína ještě výraznější památku než je zmíněný sloup – barokní kostel sv. Martina. Heřman Jakub nechal kostel postavit ve stejném roce, kdy mu zemřela jeho žena Ernestina – roku 1747. Více se o rodině Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (vč. přehledného rodokmenu) dočtete v příspěvku Vladimíra Červenky zde.

 

matrika

Předposledním dítětem Heřmana Jakuba a Ernestiny byl pozdější Heřmanův nástupce Vojtěch Prokop Václav Kašpar Melichar Baltazar Černín z Chudenic, narozený v lednu 1746

 

Heřman Jakub Černín a Kilián Ignác Dientzenhofer

V roce 1747 byly Chválenice největší a nejvýznamnější farností na šťáhlavsko-nebílovském panství. Již od středověku stál ve Chválenicích starý kostel sv. Martina, o němž mnoho informací nemáme. O těch, které nám jsou známy, se zmiňujeme v jiné kapitole na těchto stránkách.

Těžko říci, zda Heřmanovo rozhodnutí přestavět chválenický kostel souviselo s úmrtím jeho manželky Ernestiny. Heřman Jakub mohl mít totiž ještě jeden, pravděpodobnější důvod. Na jeho šťáhlavsko-nebílovském panství byly v této době dva farní kostely – na Prusinech a ve Chválenicích. Prusinský kostel byl již barokně přestavěn, zatímco ve Chválenicích se stále nacházela malá gotická stavba, s největší pravděpodobností značně sešlá.

Černín tehdy oslovil nejslavnějšího stavitele českých barokních chrámů, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Zdá se, že Kilián Ignác Dientzenhofer měl již připravené plány na nový kostel, ne nepodobné projektům kostelů v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun.

 

dientzenhofer

Dientzenhoferův portrét od malíře Jana Vilímka

 

Průběh stavby kostela sv. Martina

Základní kámen nového kostela položil osobně hrabě Černín v těsném sousedství starého chválenického kostela. Nový, barokní chrám vznikal obestavěním starého kostela. Důležitou roli při přípravách i na samotném staveništi sehrávali řemeslníci. Díky zádušním účetním knihám kostela sv. Martina z 18. století si můžeme udělat nejen představu o tom, jak to vypadalo na staveništi, ale i o tom, jak novostavba kostela vypadala.

 

lom

Žulový lom (tzv. Panský lom) na Planinách je dodnes funkční.

 

V první řadě bylo důležité nalézt dostatečné ložisko kvalitního žulového kamene pro výstavbu chrámu. Kámen byl těžen v lomech na Planinách, na opačném svahu Farské skály. Těžké kameny byly přepravovány z lomu vozíky, na jejichž výrobě se podíleli kováři a koláři z okolí.  Pracovníci museli s vozíky překonávat prudké převýšení po svazích Farské skály. Kováři vyrobili do lomu i potřebné nářadí (více o historii těžby na Planinách zde). 

Dráteník pro změnu sestavil drátěná řešeta pro přesívání písku a vápna. Provazník na místo přivezl nejrůznější druhy provazů – silná lana na vytahování dřevěných trámů či popruhy pro pracovníky. Lana bylo nutné mazat mýdlem. Důležitou roli měli na stavbě kameníci. Ti dodávali nejen kamenné zárubně ke dveřím, ale i okenní obruby. 

V druhém a třetí roce stavby (1748 – 1749) se na stavbu kostela dostavil osobně i „baumistr“ Kilián Ignác Dientzenhofer. Na průběh stavby ve Chválenicích dohlížel celkem osmadvacet dní. Za každý z těchto dní dostal diety ve výši 4 zlatých.

Před položením střešní krytiny se pravděpodobně začalo s rozebíráním starého kostela, jehož kámen mohl být rovněž využit ke stavbě chrámu, například velké věže. Do úplného rozebrání byly ve starém kostele slouženy bohoslužby.

Stavba dospěla po střechu. Bylo přivezeno osmnáct vzrostlých dubů a tesaři se pustili do jejich opracování. U kostela se začaly rýsovat dvě věže – velká na západní straně a malá (tzv. sanktusník) nad kněžištěm na východní straně kostela. Malá věžička byla projektována jako zmenšená kopie velké věže. Tesaři připravili nejen trámy a krokve pro střechu, ale na báně obou věží dodali i šindelovou krytinu. Na střechu nad lodí a kněžištěm položili pokrývači prejzovou krytinu.  

 

věže

Původní podoba hlavní věže i sanktusní věžičky se pravděpodobně výrazně lišila od současnosti.

 

Ke slovu se nyní opět dostali kameníci. Upravili kameny a položili podlahu nového kostela. Truhláři přivezli na stavbu kostela velké a malé dveře, vyrobili dvanáct dubových rámů (čtyři z nich oválné) a vyrobili i schody k velkému oltáři. Dnešní hlavní oltář byl do kostela dodán až v roce 1780. Sklenáři dodali okenní výplně a zámečníci zhotovili na věže kostela dva železné kříže – jeden na velkou věž a menší na východní věžičku. Zámečník dodal také velké mříže (pravděpodobně do oken), kování na dveře a závlačky.

Závěrečné práce uvnitř kostela měli na starosti štukatéři. Kamenné zárubně byly opatřeny železnými panty, které do nich byly zality olovem. Na věžích kostela pracovali nyní klempíři. Přinesli s sebou bílý plech, kterým u obou věží pobili úžlabí mezi šindeli. Na prejzové střeše vytvořili také dvanáct plechových žlábků. Vrcholky křížů na velké a malé věži ozdobili plechoví kohouti – větší na hlavní věži a menší na sanktusníku.

Na závěr „štafíři“ (malíři) provedli obarvení fasády kostela a velké věže – hlavní barva byla pravděpodobně červená. Podle přehledu dalších barev v účetní knize se zdá, že kříže s kohouty byly pozlacené. Na věžích bylo použito i malé množství žluté barvy. Štafíři rozdělávali barvu ve lněném oleji, kterého bylo objednáno 220 žejdlíků. 

 

kostel

Na nejstarší známé fotografii má kostel sv. Martina s původní sanktusovou věžičkou stále červenou barvu a věže pokryté šindelovou krytinou. Na střeše lodě a kněžiště se již od poloviny 19. století nacházely tašky. Původní báň hlavní věže vzala nejspíš za své při vichřici v roce 1814. Šindelová střecha věží  pak při požáru kostela v roce 1912. Červená barva zmizela z fasády kostela také při opravě po požáru.

 

Popisy kostela z let 1910 - 1984

Posvátná místa království Českého (1910):

 

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943):

 

 

P. Josef Mudroch (1945):

 

 

Stavebně historická zpráva z r. 1984: