Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

PŮVODNÍ CHVÁLENICKÝ KOSTEL A KOKOŘOVCI Z KOKOŘOVA

Jiří Sankot

 

Nejstarší historie chválenické farnosti

V majetku Kokořovců z Kokořova

Nejstarší chválenické zvony

Po příchodu Engelů z Engelsflussu

Příchod Černínů na nebílovské panství

Příběhy z nejstaršího chválenického hřbitova

 

Nejstarší historie chválenické farnosti

Chválenice byly od doby vrcholného středověku až do roku 2005 centrem významné chválenické farnosti.  K této farnosti patřilo ve druhé polovině 17. století jedenáct vsí – devět na nebílovském panství, jedna – Střížovice - zpola na nebílovské a zpola na dolnolukavickém panství a jedna – Chouzovy – na panství hradišťském. Střížovice se po třicetileté válce a morové ráně v roce 1684, za panování Arnolda Aloise svobodného barona Engela z Engelsflussu, od velké chválenické farnosti oddělily a přešly k mnohem menší farnosti prusinské.

 

portál

Ve sklepě chválenické kaplanky z 19. století se nachází lomený gotický portál. Je pravděpodobné, že sem byl umístěn až druhotně, z některé zaniklé gotické stavby. Dá se předpokládat, že šlo buď o starou faru, zbořenou v téže době nebo původní kostel sv. Martina (více o průzkumu portálu a dalších gotických artefaktech najdete zde).

 

Centrem chválenické farnosti byl kostel sv. Martina. O jeho počátcích nic nevíme, první zmínka je až z doby panování císaře Karla IV., z roku 1355.  Ve stávajících pramenech nám také chybí jakékoliv informace o podobě původního chválenického kostela. Přesto nám chválenická farní kronika zachovala zásluhou farářů z 19. a počátku 20. století (Antonína Prtaka, Filipa Franka, Filipa Pilmana, Josefa Tangla a Josefa Fukárka) množství cenný informací, které vytvářejí zajímavý, byť nedokonalý obraz starého stela sv. Martina. Ve chválenickém kostele se dochovala ze středověku pouze kamenná křtitelnice a pozdně gotická socha sv. Doroty. Nejvíce památek na původní kostel máme až ze 17. století, kdy chválenická farnost patřila k panství Kokořovců z Kokořova.

 

kostelí věžkřtitelnice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O podobě původního chválenického kostela nemáme žádné zprávy. Přesto se dá předpokládat, že šlo o malý kostel s bočně stojící kamennou zvonicí, ve které se nacházely  dva velké zvony z let 1658 a 1739 stejně jako dva malé zvonky. Podobnou zvonici se podařilo nalézt v nedaleké Seči u Blovic, kde se jako jediná zachovala z původního středověkého kostela. Na pravém snímku je zachovaná středověká křtitelnice.

 

V majetku Kokořovců z Kokořova

V roce 1604 zakoupila nebílovské panství Mariana Kokořovcová - Karlová ze Svárova, majitelka šťáhlavského panství. Šťáhlavy byly v rukou Kokořovců z Kokořova již od roku 1539, kdy je od Doupovců z Doupova koupil Jiřík Kokořovec z Kokořova. V době koupě patřily k Šťáhlavům pouze Nezvěstice, Sedlec, Lhota a pustá ves Neslívy. Kokořovci se nazývali po drobné tvrzi Kokořově na severu Plzeňska. Jiřík, který koupil Šťáhlavy, byl dobrým hospodářem a podnikatelem. Skoupil v okolí mnoho vesnic a v roce 1561 přikoupil polovici zelenohorského panství, tj. Radyni, Plzenec či Losinou, v roce 1578 pak Žlutice. Stál u zrodu velkého dominia. Měl s Dorotou Údrckou z Údrče tři syny, z nichž Karel manželkou Marianou Kokořovcovou - Karlovou ze Svárova dostali šťáhlavskou část.

dorota

Ve chválenické kostele sv. Martina bylo zachováno několik pozdně gotických soch. Nejvýraznější z nich, sv. Dorota (na snímku, dnes v Diecézním muzeu v Plzni) pocházela nejspíš z kostela františkánského kláštera v Plzni. Za sochy pocházející přímo ze starého gotického kostela sv. Martina ve Chválenicích, považuje místní historik Miroslav Němec (1917 - 1999) sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Tyto sochy se podle Němcovy osobní vzpomínky povalovaly na půdě kostela, poblíž schodiště hlavní věže. Pohozené sošky byly natřeny bílou barvou, snad vápnem, a teprve během rekonstrukce kostela v období nacistické okupace byly řezbářem a restaurátorem Jelínkem obnoveny a umístěny na pilíře vítězného oblouku v kostele.

 

O Karlovo a Marianino panství se po smrti matky, roku 1625 podělili jejich synové Jiří Petr a Kryštof Karel - Jiří Petr si ponechal šťáhlavské panství a Kryštof Karel dostal nebílovské. K nebílovskému zboží patřily Nebílovy, s tvrzí od kamene dobře vystavěnou, Borek, Chválenice, Střížovice, Předenice, Žákava, Zdemyslice, Nezvěstice, Mešno, Milínov, Kornatice, Olešná a Losiná. Panské dvory byly v Nebílovech, Žákavě a v Nezvěsticích. Kokořovské panství tak bylo rozděleno do rukou dvou linií rodu Kokořovců.

V době dělení spojeného zboží mezi Jiřím Petrem a Kryštofem Karlem zuřila v Čechách v plné síle třicetiletá válka. Většina české šlechty i měst se v roce 1618 postavila proti habsburskému císaři Matyášovi a neuznala Habsburka Ferdinanda II. za české­ho krále. Mezi těmi, kdo jej neuznali a hlasovali pro vzdorokrále Fridricha Falckého, byli i oba bratři - Jiří Petr a Karel Kryštof Kokořovci, ma­jitelé šťáhlavského panství. Hlasovali proti Ferdinandovi, třebaže byli katolíky. Po Bílé hoře byli všichni odpůrci Habsburků potrestá­ni. Kokořovcům, vzhledem k tomu, že se s novým panovníkem srov­návali ve víře, nebyl zkonfiskován majetek, ale museli zaplatit peněžní pokutu. Jiří Petr byl pokutován 1166 zlatými 40 krejcary a Kryštof Karel 700 zlatými.

Z doby, kdy Chválenice patřily Kryštofu Karlu Kokořovci z Kokořova máme ve chválenickém kostele významnou upomínku. Jedná se o pohřební štít samotného Kryštofa Karla Kokořovce. Tento štít s erbem je dnes připevněn ke kůru a kolem dokola zdoben nápisem: Krysstoff Karel Kokorzowecz z Kokorzowa na Nebilowech a Zluticzich. Kdy přesně Kryštof Karel zemřel, není jisté, uvádí se však rok 1636. Vzhledem k existenci pohřebního štítu přepokládáme, že ve starém kostele existovala krypta s hrobkou, ve které byl majitel panství pohřben.

 

štít

Pohřební štít Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova

 

Nejstarší chválenické zvony

Po smrti Kryštofa Karla ovládali nebílovské panství poručníci jeho slabomyslného syna Jana Adama, který zemřel bezdětný roku 1670. Nebílovský velkostatek po něm dědila manželka Kryštofa Karla Ludmila Markéta, podruhé provdaná Příchovská. O tom, že Ludmila Markéta byla patronkou chválenického kostela sv. Martina již před smrtí svého syna, svědčí i velký zvon, který nechala ke dvěma menším ulít v roce 1658 u vyhledávaného klatovského zvonařského mistra původem z Lotrinska, Štěpána Pricqueye.  Rodina Štěpána Pricqueye dodávala své zvony do Českého Krumlova, Prachatic i na Nové Město Pražské. Příkladem je zvon pro Jindřišskou věž u Václavského náměstí v Praze. Zajímavostí je, že Štěpán převzal po otci Johannu Pricqueyovi klatovskou rodinnou firmu až v roce 1659 a nejstarší dnes existující zvony Pricqueyových jsou datovány do první poloviny 60. let 17. století. Celkem je dnes známo na šedesát zvonů od této firmy.

Chválenický zvon z pricquyeovské hutě vážil 210 kg. Na zvonu bylo kolem dokola latinsky napsáno: „A fulgure et tempestatelibera nos Domine Jesu Christe. Anno Diu 1658“.  Na jedné straně zvonu se nacházel nápis: „Lidmila Margaretha Przichowska, urozená z Kokorzowa“ a na straně druhé německý nápis „Zu der Ehre Gottes, Leütet man mich die Lebenigen zum Begett beruffe ich, die Toten beweine ich. Stephan Pričovey von Glatav gone mich 1658“.

Ke zmíněnému zvonu nacházejícímu se na věži starého chválenického kostela sv. Martina přibyl v roce 1739 nový zvon. Byl zasvěcen sv. Martinovi, měl průměr 80 cm, vážil 313 kg a odlila jej slavná plzeňská zvonařská firma Pernerových. Ve věži kostela nyní tedy byly čtyři zvony. Zvon Martin byl při slavnosti požehnán proboštem chotěšovského kláštera Kryštofem Schmidlem. Včetně práce při osazování zvonu zaplatila farnost 279 zlatých a 19 krejcarů. Farář náklady pokryl částkou 274 zlatých a 25 krejcarů z almužen kostelu. Na jedné straně zvonu byl reliéf s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje a pod ním nápis: „Chválu Bohu vzdávám, lid, kněžstvo svolávám, pomřelých lituji, mračna zapuzuji, svátky zvelebuji.“ Na druhé straně byl nápis: „Auctore: P. Josepho Fischer, P. T. Curato Chvalenicensi, Patria Plsnensin et Munificentium Piorum Parochianorum et Benefactorum Anno 1739“. Nahoře byl na zvonu nápis: „Sit Nomesi Domini Benedictum Jo. Perner gos mich in Pilsen“.

Oba zvony byly spolu s malými zvony bez nápisu – z nichž ten menší měl průměr pouhých 20 cm a váhu 20 kg – přeneseny v roce 1752 do věží nového barokního chrámu sv. Martina – velké zvony na hlavní věž a menší zvony do malé věžičky snesené kvůli havarijnímu stavu v roce 1919. Všechny vzaly za své v době 1. světové války – Martin s malými zvony byly rekvírovány 15. 12. 1916 a zvon z roku 1658 byl sňat 13. 3. 1918.

 

Po příchodu Engelů z Engelsflussu

 V roce 1673 odkoupil na krátko celý nebílovský statek Servác mladší Engel z Engelsflussu. Tento šlechtic byl synem nobilitovaného pražského měšťana, původně koželuha pocházející z Flander, Serváce staršího Engela z Engelsflussu. Po smrti otce byl pánem nebílovského panství Servácův syn Arnold Alois.  Arnold Alois svobodný baron Engel z Engelsflussu nechal ve chválenické farnosti roku 1680 posta­vit barokní poutní kostelík sv. Vojtěcha na Planinách. Zajímavostí je, že jeho bratr Servác Ignác svobodný baron Engel z Engelsflussu nechal o třináct let později Kryštofa Dientzenhofera postavit na svém mníšenském panství, na Skalce nad Mníškem pod Brdy, dodnes velmi známý poutní kostel sv. Máří Magdalény.

V této době (přesněji v letech 1680 – 1716) byl farářem ve Chválenicích P. Sebastian Longinus Tomandl.  Farář Tomandl dal vlastním nákladem ve starém kostele zhotovit boční oltář s obrazem sv. Longina, svého patrona. R. 1710 navíc nechal zřídit kapitálem 600 zl. studentské nadání pro chlapce z Tomandlovského a spřátelených rodů, způsobilé ke studiím. Nadání bylo každoročně udělováno pražským c. k. místodržitelstvím v Rokycanech, kde byl P. Tomandl dlouholetým arcibiskupským vikářem.

V roce 1685 koupil od Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu nebílovské zboží vnuk Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova Jan Jindřich a sjednotil po téměř sto letech nebílovské a šťáhlavské panství.  Z této doby, z roku 1693, pochází vyřezávaná dřevěná křtitelnice s cínovým umyvadlem. Křtitelnice, opravená r. 1834, je zmíněna ve starých kostelních inventářích. Majitel Jan Jindřich hrabě Kokořovec z Kokořova byl příliš zadlužený, a tak roku 1705 od­prodal nebílovský díl svého panství Adamovi Jindřichovi ze Steinau, generálu Benátské re­publiky, hrdinovi tureckých válek i Severní války. Steinau postavil v Nebílovech na místě staré renesanční tvrze krásný zá­mek a zanechal nedaleko hranic chválenického katastru svůj kamenný patník s hraběcí korunkou. Ve chválenické farnosti nechal Adam Jindřich ze Steinau postavit nový kostel ve vsi Nezvěstice.

 

dřevěná křtitelnicedetail křtitelnice

Vyřezávaná dřevěná křtitelnice z roku 1693

 

Příchod Černínů na nebílovské panství

Kokořovci si nakonec neponechali ani šťáhlavský díl panství a roku 1710 jejich věři­telé panství prodali. Novým majitelem šťáhlavského panství se stala Antonie Josefa Černínova, která roku 1715, po smrti Adama Jindřicha ze Steinau, přikoupila pro svého syna Františka Antonína od Marie Terezie Vrtbové, rozené Steinau, zpět nebílovské panství. Tak byly obě části opět spojeny a definitivně vytvořily rozsáhlé šťáhlavské panství.

V době těchto změn hlásil v roce 1713 chválenický farář Josef Václav Fišer, že tehdejší chválenický kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení je staré a rovněž fara je stará a hrozí spadnu­tím. Jen kaplanka u ní byla nově postavena z kostelních peněz. U kostela se nacházela také škola. Ta byla v té době také na spadnutí a učitel měl tak malé příjmy, že  z nich byl sotva živ.

Faráři působili ve chválenické farnosti během 17. a první poloviny 18. století doživotně a byli pohřbíváni do krypty nacházející se ve starém kostele. Poslední farář, Marek Neupauer, byl do této hrobky pohřben již v době existence nového barokního kostela sv. Martina, roku 1760.

Poslední nám známou událostí týkající se starého chválenického kostela sv. Martina je svatokrádež z roku 1744. Z hlášení českému zemskému místodržitelství se nám bohužel zachovala pouze obálka bez jakýchkoliv podrobností. Zmíněné hlášení bylo podáno 16. července 1744. Fond je dnes uložen v Národním archivu v Praze (sign.: NA, SČM, inv. č. 8083, Chválenice 1744/VII/hd/4, kart. 618). O pouhé tři roky později, roku 1747, zahájil Kilián Ignác Dientzenhofer stavbu nového chválenického kostela.

 

svatokrádež

Hlášení zemskému místodržitelství z r. 1744 o svatokrádeži ve chválenickém kostele

 

Zbývá poslední otázka – kde přesně se starý kostel nacházel? I na tuto otázku nejspíš známe odpověď. Kilián Ignác Dientzenhofer pravděpodobně starý kostel obestavěl novým zdivem a teprve když byl nový kostel hotov, přikročilo se ke zboření původního kostela. Tuto domněnku potvrzuje i zmínka v publikaci Popis okresu Blovického od Františka Faktora z roku 1887, kde se doslova píše: „…Během stavby stál neustále starý kostel, který ze 14. století pocházel, a nad ním budován nový chrám, po jehož dokončení prvý odstraněn…“ Podobným způsobem byl Dientzenhoferem stavěn i kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné. Vstupy do původních kostelních hrobek již v kostele nenajdeme, protože pravděpodobně zanikly předlážděním nového kostela. Jediná krypta a hrobka je novodobá a patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic, na jehož podnět byl nový kostel v letech 1747 – 1752 vystavěn. Víme, že v době, kdy vznikaly plány na výstavbu nového kostela, byly ve starém kostele opraveny původní varhany.

 

Příběhy z nejstaršího chválenického hřbitova

V souvislosti s přestavbou a rozšířením chválenického kostela sv. Martina musely být částečně vyzvednuty a opět pohřbeny ostatky z hrobů, které se nacházely na místě určeném pro Dientzenhoferův kostel. Někde bylo zvykem pro vyzvednuté ostatky zřizovat kostnice, jinde byly hromadně pohřbeny na jedno místo. O osudu vyzvednutých kosterních pozůstatků ze starého chválenického hřbitova nic nevíme. Díky matrikám však známe některé příběhy lidí, kteří byli jako poslední před výstavbou nového kostela na původní hřbitov pohřbeni.

 

dva kříže

Na někdejší hřbitov u kostela sv. Martina ve Chválenicích dnes upomínají jen ojedinějlé kříže a dva kněžské hroby.

 

V posledních třech desetiletích, v letech 1717 - 1747, byla na hřbitov pochována celá řada chválenických dětí. Dětská úmrtnost v té době byla velmi vysoká a postihla snad každou zdejší rodinu - sedláky, podruhy, kováře, krejčího, hrobaře, pastýře... Vedle místních rodin pohřbili na místním hřbitově své malé i dospívající děti i všichni kantoři působící na zdejší škole - Fojtovi, Ottovi, Šloserovi a Brejlovi.

V roce 1719 bylo na chválenickém hřbitově pohřbeno novorozeňátko dívky jménem Kateřina Koudová. Kateřina pocházela z Ptenína u Merklína a donedávna sloužila v losinské hospodě. Otěhotněla s některým ze zdejších štamgastů. Dá se předpokládat, že v losinské hospodě bývalo v té době velmi živo, protože na Stříbrné hoře vypínající se nad Losinou (na dnešním Bambousku) kutala ve stříbrném dole řada horníků, kteří po práci rádi spláchli prach dobrým pivem ve zdejší krčmě. Těhotná Kateřina byla z losinské hospody vyhnána a dopravena pod ochranu faráře do Chválenic, kde v roce 1718 porodila.

V roce 1719 byl na chválenický hřbitov pohřben poustevník Petr Hrdlička, který žil při poutní kapli sv. Vojtěcha na Planinách, a také chválenická žebračka Dorota Šilhánková. V roce 1723 ve vsi zemřela svobodná dcera plzeňského měšťana Jindřicha Fišera a sestra chválenického faráře Josefa Fišera, Eva. Eva Fišerová pomáhala svému bratrovi na faře jako hospodyně. Roku 1729 byla na chválenický hřbitov pohřbena také hokyně Markéta Sekyrová z Kucín u Přeštic. Zpáteční cesta z Prahy domů byla nemocné obchodnici osudná. Ve Chválenicích, 17 km od domova, zemřela.

Lidé tehdy často umírali velmi mladí, do šedesáti let. Přesto u mnohých neexistovaly zápisy z doby jejich narození a jejich věk byl odhadován podle vzpomínek pozůstalých. V matrice zemřelých se tak pravidelně setkáváme s uvedením věku v podobě "okolo 45 let" aj.

V první polovině 18. století zemřelo ve Chválenicích i několik lidí ve skutečně požehnaném věku. Roku 1720 tak zemřel hospodář  Jiří janda ve věku okolo 93 let. Pokud byl tento věk pravdivý, pamatoval jako dítě nejhorší léta třicetileté války se vzestupy a pády vojevůdce Albrechta z Valdštejna.  Hospodáři Šimonu Zítkovi mělo být v době smrti r. 1731 okolo 95 let. Narodil se tak krátce po smrti Albrechta z Valdštejna a ještě dvanáct let žil v těžkých časech třicetileté války. Hrobař Štěpán Ranc zemřel roku 1729 ve věku 86 let. V době, když on se narodil, zbývalo do konce třicetileté války pět let. Hospodář Jan Řapek zemřel r. 1734 také ve věku 85 let. Narodil se rok po skončení třicetileté války a právě on přebudoval malé hospodářství s chaloupkou vedle kostela na jeden z tradičních chválenických selských dvorů.