Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

OSUDY DIENTZENHOFEROVA KOSTELA SV. MARTINA

Miroslav Němec, Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

Nový kostel a jeho patroni

Základní kámen k novému kostelu

V roce 1747 položil Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic (1706 – 1784) základní kámen k novému, baroknímu kostelu sv. Martina ve Chválenicích. Farní kronika uvádí, že tento kostel byl postaven v letech 1747- 1752 na místě původního, zchátralého kostela. Od této chvíle byl Heřman Jakub štědrým patronem chválenického barokního chrámu.

V době výstavby nového chválenického kostela byl farářem Marek Neupauer. Jako duchovní správce farnosti nastoupil po smrti svého předchůdce Josefa Václava Fišera v roce 1744. Zemřel osm let po dokončení kostela, v roce 1760 a byl jako poslední farář pohřben do krypty starého chválenického kostela.

neupauerPodpis faráře Marka Neupauera

 

Kilián Ignác Dientzenhofer a Chválenice

Teprve v letech 1941—42  byly objeveny dokumenty někdejšího šťáhlavského zámeckého archivu a spolu s nimi i staré zádušní účetní knihy chválenického kostela. V těchto knihách je v souvislosti se stavbou kostela dvakrát jmenován Kilián Ignác Dientzenhofer (1.9.1690 – 17.12.1752). Díky objeveným dokumentům, dnes uloženým ve fondu Farní úřad Chválenice ve Státním okresním archivu Plzeň-jih v Blovicích, s určitostí víme, že Kilián Ignác Dientzenhofer je autorem chválenického kostela. Víme, že kostel byl stavěn zároveň s několika dalšími kostely – např. kostelem sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné, se kterými má navíc celou řadu společných znaků. Kilián Ignác Dientzenhofer se pravděpodobně dostavby chválenického kostela nedožil. Věž a výzdobu kostela dokončil Anselmo Lurago, který se již před tím na černínském panství výborně osvědčil. Zároveň s chválenickým kostelem dokončoval Lurago i Dientzenhoferovo dílo v nedalekých Přešticích.

 

D1D2D3

Tři zápisy o "baumistrovi" K. I. Dientzenhoferovi v zádušní účetní knize chválenického kostela: první polovina 50. let 18. stoleti

 

Chválenický kostel měl původně věže kryté šindelem a střechu pokrytou prejzovou krytinou. Prejzová střecha byla v 60. letech 19. století nahrazena lehčími a levnějšími taškami. Původní báň na kostele byla zničena v roce 1814 vichřicí a věž byla nově zakončena nižší, podsaditější mansardovou střechou podobnou střechám na postranních věžích šťáhlavského kostela. Malá sanktusová věžička byla pro havarijní stav snesena v roce 1919 a nebyla již obnovena. Zachovala se nám však na nejstarších fotografiích. Nejstarší fotografie nám také ukazují původní podobu interiéru, zcela oproštěného od nástěnných maleb. Stěny byly pouze vybíleny – přesně tak, jak to žádala móda přicházejícího klasicismu.

 

Hlavní oltář sv. Martina

V roce 1780 věnoval Heřman Jakub Černín z Chudenic do chválenického kostela téměř nový dřevěný oltář, původem z kaple nebílovského zámku. Hlavní oltář zůstával původně přírodní a nenatřený. Teprve v roce v roce 1829, v době působení osobního děkana Filipa Franka, byl oltář neznámým umělcem z Prahy natřen bílou barvou a pozlacen. Zároveň byl opticky zvýšen vysokým dřevěným křížem, jenž  daroval patron - hrabě Kristián Valdštejn - Vartenberk. Také většinu nákladů opravy hlavního oltáře, 100 zlatých konvenční měny, patron zaplatil. Zbytek prostředků byl získán sbírkou mezi farníky. Kříž je možné vidět i na nejstarších fotografiích kostelního interiéru. Později, snad během nové úpravy oltáře v letech 1941 - 1942, byl kříž odstraněn. 

Podoba a autor nejstaršího oltářního obrazu nejsou známí. Roku 1873 byl na hlavní oltář umístěn obraz sv. Martina od pražského akademického malíře Josefa Hellicha (mj. autora známého portrétu Boženy Němcové), který můžeme opět vidět na nejstarších fotografiích interiéru kostela. Svatý Martin na tomto obraze podával plášť žebrákovi. V roce 1942 byl Hellichův obraz při opravě chválenického kostela nahrazen současným oltářním obrazem od akademického malíře Jiřího Jelínka, který také hlavní oltář barevně upravil do dnešní podoby a vyzdobil dosud prázdné stěny kostela řadou maleb. (Více o úpravě oltáře a interiéru z let 1941 - 1942 si můžete přečíst zde.) 

 

interiér

Původní interiér kostela s nezdobeným oltářem a s obrazem sv. Martina z r. 1873 - fotografie byla pořízena r. 1908 pro publikaci "Posvátná místa království Českého".

 

Další mobiliář kostela

I další mobiliář kostela je většinou novější. Dřevěná konkáv — kon­vexní kruchta spočívá na štíhlých hranolových pilířích. Na stěnách kostela bývalo několik cen­ných pozdně gotických plastik, ale ty byly uschovány v depozitáři muzea. Z nejstarších dob zde najdeme pouze dřevěnou a kamennou křtitelnici. Spolu s oltářním obrazem od malíře J. Helicha získal kostel v r. 1873 také tři nové postranní oltáře. Postranní oltáře byly opatřeny velkými obrazy na plátně a v jednoduchých rámech – vyobrazeny na nich byly Zvěstování Panny Marie, sv. Alois, sv. Jan Nepomucký a sv. Josef s Ježíškem. Autorem těchto obrazů byl opět převážně akademický malíř J. Hellich. Nové obrazy a oltáře z r. 1873 byly pořízeny nákladem Josefa Kaplana, měšťana v Lysé nad Labem, rodišti chválenického faráře Josefa Tangla. Klenby lodi i presbytáře bývaly čistě bílé a teprve od roku 1942 je zdobí ná­stěnné malby od akademického malíře Jiřího Jelínka a pomocného malíře J. Husičky. V roce 1884 se chválenický kostel dočkal nové kazatelny a čtvrtého postranního oltáře s vyobrazením sv. Josefa.

 

Varhany ve chválenickém kostele

Nejstarší zprávu o opravě malých kostelních varhan - pozitivu - máme ze 2. poloviny 40. let 18. století. Tato oprava ještě proběhla ve starém kostele. Původní varhany z nového kostela byly v roce 1910 ve velice špatném stavu. Řídící učitel Breycha je označil za opravy neschopné a přestal na ně hrát. Byla vypsána farní sbírka na varhany nové, ale velká část farníků odmítla přispět.  V Plzni byl proto vyhledán varhanář, který nástroj dočasně opravil za 100 K a nákup nových varhan byl odložen na pozdější dobu. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se blíží požár kostela, který nákup nových varhan výrazně uspíší. I nové varhany z roku 1916 jsou dnes, po sto letech, v nepoužitelném stavu.

 

Patroni chválenického kostela

14. listopadu 1784, tři dny po svatomartinské pouti, zemřel po 9. hodině večerní patron nového chválenického kostela Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic. Před smrtí byl zaopatřen farářem Matějem Freygangem a 16. listopadu byl pohřben do krypty umístěné v presbytáři kostela. Vchod do krypty není opatřen žádným nápisem. Pouze na rakvi zesnulého se nachází cínový epitaf s nápisem. Ve farní ani jiné kronice není zápis o tom, že by krypta byla někdy otevřena. Z toho důvodu se musíme spolehnout na zápis farní kroniky z počátku 19. století, kde je citován následující text z epitafu: „Quieseit his Excellentissimus D. D. Hermanus S. R. Im Comes Czernin de Chudenitz, Dominus Dominiorum Stiahlau, Plzenetz, Radina, Nebilau et Kotzenitz S. C. Regia Majestatis Camerarius et Consiliarius. Qui Religionis fervore et Patria amore transfuso in filium horedem ex Illustrissima D. D. Ernestina e S. R. I. E Comitibus de Sternberg prima conjuge prognatum illustrissimum D. D. Adalbertum S. R. I. Comitem Czernin de Chudenitz S. C. M. Camerius et Regiarum Apellationum Consiliarum Actualem. Nec non in filiam Illustrissimam D. D. Antoniam Illustrissimo D. D. Francisco Antonio S. R. I. Comiti de Fours S. R. Majestatis Camerario  actuali matrimonio junctam. Spiritum Deo reddedit Anno 1784. 14. Novembris; atatis 79“. Po smrti Heřmana Jakuba Černína dostával chválenický kostel, na základě závěti, roční fundaci 30 krejcarů. 

 

hrobka

Vstup do krypty s hrobkou Heřmana Jakuba Černína z Chudenic v kostele sv. Martina

 

Heřmana Jakuba Černína o pět let přežila jeho druhá manželka Marie Barbora Schaffgotschová. Jako majitel šťáhlavsko-nebílovského panství a patron chválenického kostela však nastoupil Heřmanův prvorozený syn z prvního manželství Vojtěch hrabě Černín z Chudenic (1745 – 1816), mj. pozdější protektor plzeňského ostrostřeleckého spolku. Za něho, od r. 1784, byl stavitelem Haberditzem a architektem Palliardim stavěn zámek Ko­zel. Roku 1806 byla za Vojtěcha hraběte Černína postavena nová, klasicisní budova chválenické fary. Vojtěch dal rovněž upravit pustnoucí zámek v Nebílovech.

V roce 1785 obdržel chválenický chrám cenný dar od hraběnky Marie Valburgy Clary-Aldringen (1743 – 1795), švagrové nového patrona Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic. Marie Valburga, mladší sestra Vojtěchovy manželky Marie Terezie Josefy Černínové-Thunové (1740 – 1810), darovala kostelu své drahocenné svatební roucho. Je neuvěřitelné, že z tohoto šatu bylo možné ušít na náklady kostela velké množství bílých rouch -  ornát, mešní roucho, dvě dalmatiky a pluviál. Hraběnka Clary-Aldringen navíc kostelu věnovala takové množství černého sukna, aby z něj bylo možné, opět na náklady kostela, nechat ušít dvě mešní roucha (kasule) a dvě dalmatiky.

V roce 1787 proběhla v novém chválenickém chrámu první velká církevní slavnost – za účasti patrona Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic zde byla slavena primice absolventa semináře Antonína Prtáka, pozdějšího chválenického faráře a zakladatele chválenické farní kroniky. Do nástupu A. Prtáka na místo chválenického faráře však v té době zbývalo ještě dlouhých třicet let. Nyní přijal ve chválenickém chrámu pokorně od hraběte Černína dar 6 zlatých.

 

17831913

Proměny Vojtěcha hr. Černína z Chudenic - vlevo roku 1783, před převzetím panství, a vpravo před smrtí, přibližně roku 1813. Reprodukce pocházejí ze zámků Nebílovy (1783) a Kozel (1813)

 

Manželka Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic zemřela v Praze 7. června 1810.  Poštou pak byla 10. června převezena do Chválenic a pohřbena v kryptě zdejšího kostela vedle svého tchána Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Následující rok však byla z chválenické hrobky vyzvednuta a přemístěna do nově vybudované hrobky ve Šťáhlavech, v kapli na nově vybudovaném šťáhlavském hřbitově. Když Vojtěch Černín v roce 1816 také zemřel, byl pohřben do hrobky ve Šťáhlavech vedle své ženy. Nová černínská pohřební kaple ve Šťáhlavech je dílem Antonína Pichlera a má osmiboký půdorys. Dřevěný oltář a pískovcový náhrobek vytvořil Ignác Michal Platzer. Vzhledem k tomu, že Vojtěch a Marie Terezie Josefa zemřeli bezdětní, byli do hrobky nadále pohřbíváni Waldsteinové. Jan Vojtěch Šaroch uvádí ve své práci „Šťáhlavské památky“, že je v hrobce umístěno celkem pět waldsteinských rakví, a to z let 1819, 1894, 1901, 1913 … a dokonce ještě z přelomu let 1955/1956.

Mezi tím došlo k významné změně – Šťáhlavy, jako centrum panství, se staly v roce 1812 samostatnou farností. Protože Vojtěch Černín zemřel bezdětný, přešlo panství na jeho prasynovce Christiána hraběte Waldsteina-Wartenberga (1791 – 1858). Za Christiána Waldsteina byla postavena nová budova chválenické školy.

 

hrobkahrobka 01

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nová černínsko-waldsteinská rodinná hrobka na starém hřbitově ve Šťáhlavech  z roku 1810

 

Chválenický kostel sv. Martina v 19. století

Stav hřbitova u kostela počátkem 19. stol.

Stav chválenického hřbitova kolem kostela sv. Martina byl ve 20. letech 19. století zoufalý. P. Filip Frank popisuje, že hřbitovní zeď je bez krytiny, na mnoha  místech zcela chybí a jinde je pobořená. Ve zdi chyběla i vrata, a tak se do areálu hřbitova dostávala prasata, která hroby rozrývala. 

V roce 1836 byla hřbitovní zeď konečně opravena a zastřešena. Podnět k dlouho očekávané opravě dala zpráva, že obcí projede Jeho Výsost císař Ferdinand V. Dobrotivý. V okamžiku, kdy chybělo pouze dosadit nové dveře do branek, dozvěděli se místní, že císař silnici z Plzně do Budějovic minul a projel přes Klatovy. Dalších velké opravy se zeď hřbitovního kostela dočkala v roce 1910, za 5000 tehdejších korun.

úřad

V 19. a 20. století měl důležité místo ve financování oprav farního kostela a filiálních kostelů Valdštejnský patronátní úřad ve Šťáhlavech.

 

Významný rok 1850 - zrušení roboty a návštěva arcibiskupa

Rok 1850 byl významný z několika důvodů – za prvé do Chválenic dorazilo zrušení roboty a za druhé do obce zavítal čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup Bedřich kníže Schwarzenberg (1809 – 1885). Při příležitosti jeho návštěvy proběhla ve chválenickém kostele slavnost biřmování, kdy tuto svátost přijalo 752 biřmovanců z okolí. Nebylo to naposledy, kdy arcibiskup do Chválenic zavítal – například v roce 1873 biřmoval ve Chválenicích 589 mladých lidí. Pozdější arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště (1863 – 1938) však 30. 10. 1910 biřmoval ve Chválenicích téměř dvojnásobek – 943 mladých věřících.

 

Příchod Josefa Vendelína Tangla do Chválenic

1. října 1859 dorazil do Chválenic jako kaplan čerstvě vysvěcený osmadvacetiletý kněz Josef Vendelín Tangl (1831 – 1909, farářem 1877 – 1909) z Lysé nad Labem. Nikdo v tu chvíli nemohl tušit, že P. J. V. Tangl bude ve Chválenicích nepřetržitě působit jako kaplan, farář a vikář až do své smrti v roce 1909. Nikdo také nemohl tušit, že do Chválenic přichází člověk, který zde začne zavádět modernější způsob hospodaření, podnítí založení místního hasičského sboru a stane se sběratelem místních pověstí. Mladý muž měl před sebou také kariéru blovického okresního starosty, rokycanského vikáře a čestného kanovníka staroboleslavské kapituly.

 

Chválenická farnost na konci 19. století

V roce 1882 vyšel v Praze tiskem Františka Šimáčka Popis okresu Blovického, sepsaný Františkem Faktorem, asistentem chemie na c. k. české vysoké škole technické v Praze. O Chválenicích se v publikaci uvádí, že mají rozlohu 595,19 ha, 66 domů a 414 obyvatel. Ve chválenické farnosti však žilo celkem 3252 osadníků z Chválenic, Borku, Chouzov, Losiné, Milínova, Nezbavětic, Nezvěstic, Želčan, Olešné a Žákavé. Došlo k výraznému nárůstu, protože v roce 1730 mělo být ve farní osadě pouhých 1381 duší.

 

Pohromy, které měnily vzhled kostela

Smrt při zvonění proti mračnům

V době, kdy se stavěl nový baroní chrám sv. Martina, byl učitelem ve Chválenicích osmadvacetiletý Pavel Fencl.  Protože se budova školy nacházela u kostela, bylo jeho úkolem zvonit proti bouřce. 28. června 1760 bylo již Pavlu Fenclovi pětatřicet let a měl dva malé syny  - Vincenta a Karla. Když toho dne přišla bouřka, vydal se s chlapci pod sanktusovou věžičku, aby zde zvonil proti mračnům. Bylo kolem 7. hodiny večer, když začal za přítomnosti synů zvonit na zdejší malý zvon. Zčista jasna jej však zasáhl blesk. Pavel Fencl padl k zemi mrtev. Na hrudi měl černou podlitinu, z nosu a úst mu tekla krev. Protože nešlo pravděpodobně v rámci mocnářství o ojedinělý případ, zakázal císař Josef II. roku 1784 zvonění proti bouřce jako nebezpečnou pověru.

 

Vichřice a jejich následky

Dalšími pohromami, které se zapsaly do historie chválenického kostela, byly ničivé vichřice. První z nich je zaznamenána dne 4. srpna 1814. Tehdy se kolem poledne strhl bouřlivý vítr a bral cestou vše, co mu stálo v cestě. Na hlavní věži strhl původní báň a zlomil dřevěný stožár, ke kterému byl připevněn kříž. Kříž i báň musely být nově vyrobeny. Právě tehdy bylo pravděpodobně přistoupeno k nahrazení původní cibulové báně nižším a stabilnějším mansardovým zastrešením hlavní věže. Novou báň vyrobil plzeňský plechař Antonín Kůs, autorem kříže byl šťáhlavský zámečník František Hrdlička a dřevěný stožár dodal Josef Šiman, šťáhlavský mistr tesařský. Báň s křížem byly osazeny za dohledu baumistra Antonína Pichlera ze Šťáhlav. Zprávu o události sepsal a do nové báně uložil řídící učitel Matěj Breycha.

Další velká vichřice se do Chválenic přihnala 8. prosince 1868. Vichr rozezvonil zvonky na malé kostelní věži a poté zlomil staletou lípu, která se nacházela u zadních dveří do kostela. Při pádu lípa srazila sochu sv. Václava stojící u vchodu na hřbitov a rozbila ji na kousky.

 

Požáry ve chválenickém kostele

Několikrát byl kostel sv. Martina ohrožen také požárem. V roce 1877 například v chrámu shořel starý Boží hrob poté, co se vylilo několik cínových svícnů a z jednoho navíc vypadl knot. Nový Boží hrob vyrobil za 200 zlatých p. Václav Švarc z Plzně a vymaloval jej plzeňský malíř Jan Fischer. Nejhorší požár stihl chválenický kostel 2. června 1912.  O této události se více dočtete v samostatné kapitole Požár kostela sv. Martina roku 1912

 

1. světová válka a její důsledky

Poslední zvonění starých zvonů a rekvizice

P. Josef Vendelín Tangl zemřel roku 1910 a jeho hrob dosud můžeme najít na bývalém chválenickém hřbitově, při východní stěně kostela. Po smrti Josefa Tangla nastoupil na uprázdněné místo P. Josef Fukárek (+ 1933). První léta jeho působení nebyla šťastná. V roce 1912 vypukl požár, který zničil věž, střechu a varhany v kostele. V letech 1914 – 1918 navíc probíhala 1. světová válka spojená s rekvizicí zvonů. K první rekvizi došlo o adventu 1916, 15. prosince. Zvony naposledy společně zvonily 14. prosince při pohřbu výměnkářky Kateřiny Kosnarové z č. p. 13. 

 

kateřina kosnarová

Výměnkářka Kateřina Kosnarová z Chválenic č. p. 13

 

15. 12. zvony sňali čtyři vojíni - Julius Halnek, Michal Nágy, Julius Fabrič a Julius Varga. Jako první opustil své místo na velké věži zvon Martin od Pernerových z roku 1739, následován dvěma menšími zvony ze sanktusové věžičky. Za zabavené chválenické zvony obdržela farnost v květnu 1917 částku 1332 K. Rekvizice bohužel ještě neskončily, a tak se chválenický kostel musel 13. března 1918 rozloučit i se vzácným zvonem od klatovského zvonaře Štěpána Pricqueye z roku 1658. Na kostele se mírových dob dočkal pouze umíráček.

 

svěcení

Společná fotografie pořízená v roce 1894 pravděpodobně při příležitosti společného vysvěcení několika kněží - P. Josefa Fukárka, P. Jana Václava Koška, P. Ladislava Kloučka a P. Josefa Králíčka. P. Josef Fukárek (* 1870) byl farářem ve Chválenicích v letech 1910 - 1934, kdy zemřel. P. Josef Fukárek je pohřben na starém hřbitově při kostele sv. Martina ve Chválenicích. P. Jan Václav Košek byl farářem v Prádle u Nepomuka, P. Ladislav Klouček žil v Pensylvánii v USA a P. Josef Králíček se později stal vikářem v Litoměřicích.

 

Další důsledky války

Během války chyběli u rodin otcové a děti musely více pomáhat v domácnosti. Farář Fukárek s nelibostí a lítostí sledoval, jak mládež pustne a jak její mravní výchova trpí. Děti začínaly zanedbávat docházku do školy i do kostela. Navíc faráře Fukárka trápilo, že mnozí lidé dávají vinu za současnou válečnou situaci právě církvi. Každý den probíhaly bohoslužby za vojáky, rodiny byly vyzývány k podpoře bojujících vojáků. V takové zjitřené době faráře jistě potěšilo, že se našel dobrodinec, který vedle patrona hraběte Waldsteina-Wartenberga chtěl kostelu pomoci. Šlo o matku Hugolinu z kongregace šedých sester v Praze I., která mimo jiné v prosinci 1914 darovala chrámu sv. Martina čtyři antipendia pro zdejší oltář či roku 1915 skvostné velum na ciborium. 

 

Starosti pátera Fukárka

Odliv věřících a ztráta pozemků

V roce 1918 se naše země dočkala konce 1. světové války a také státní samostatnosti. Přestože v dalších měsících se zradikalizoval postoj veřejnosti ke katolické církvi a lidé ji začali hromadně opouštět, při oslavě národní nezávislosti 6. listopadu hrál farář P. Josef Fukárek důležitou roli. Oslavy začaly děkovnými bohoslužbami v kostele. Slavnosti v kostele se zúčastnily tisíce osadníků a školní mládeže. Okolí kostela a vůbec celá ves tonuly v záplavě národních a všeslovanských praporů. Domy byly navíc ozdobeny věnci. Lidé jásali a nadšením plakali. Po skončení bohoslužby se na návsi uskutečnil tábor lidu, na kterém promluvil řídící učitel Vil. Benedikt Breycha. Slavnost byla zakončena slavnostním průvodem obcí.

Rok 1919 přinesl velkou sociální nespokojenost, která vedla k příklonu chválenických obyvatel k sociální demokracii a zradikalizování postoje vůči církvi. Farnost přicházela o pozemky a také peníze na opravy se sháněly stále hůře. Bylo nutné opravit sanktusovou vížku na kostele a znovu opravit zeď chválenického hřbitova či vybílit kostel. Rozpočet na rekonstrukci byl r. 1919 stanoven na 18.327 nových, československých korun. Sanktusová vížka nakonec byla stržena a nebyla v původní podobě obnovena.

 

Stav chválenického hřbitova

Nové vrásky faráři Fukárkovi začal přidělávat stávající chválenický hřbitov u kostela. V roce 1923 byla polovina hřbitova podmáčená a pohřbívání do vlhké půdy bylo hygienicky zcela nevyhovující. Na hřbitově chyběla márnice. Chválenice proto vykročily v tomto roce za novým hřbitovem, který byl zřízen roku 1947 u silnice do Želčan. P. Josef Fukárek zemřel v roce 1933 a byl pohřben vedle P. Josefa Tangla na chválenickém hřbitově. Jeho hrob zde také najdeme.

 

Nové zvony pro chválenický kostel

Před svou smrtí dosáhl P. Josef Fukárek - tehdy již nejen farář, ale i konzistorní rada a arcibiskupský notář -  odlití nových zvonů Martin a Václav pro chválenický kostel. Zvony odlila r. 1932 firma Rudolf Perner z Českých Budějovic. Na věži chválenického kostela však byly pouhých deset let. V dubnu 1942 je zrekvírovala okupační moc pro potřeby německé armády. Nové zvony Martin a Václav se podařilo pro náš kostel – v té době již filiální - obstarat až v roce 2013.

 

zvony

Nové chválenické zvony Martin a Václav, pořízené v roce 1932 díky úsilí P. Josefa Fukárka, vydržely na věži chválenického kostele pouze do rekvizice v roce 1942. Při svěcení těchto zvonů měl před sebou těžce nemocný P. Fukárek pouhý půlrok života.

hroby

Hrob chválenického faráře, konzistorního rady a arcibiskupského notáře P. Josefa Fukárka a jeho maminky se spolu s hrobem P. Josefa Tangla nachází na starém hřbitově u kostela sv. Martina.

 

Historický objev a rekonstrukce kostela

 

stavba

Polední list, 28. 3. 1943

 

Objevení stavitele kostela

(Miroslav Němec, psáno r. 1980)

Chválenický kostel, postavený v polovině 13. století v nevelké obci, ležící 13 km na jih od Plzně, ve vsi patřící tehdy k černínskému panství šťáhlavskému, unikal poměrně dlouho pozornosti odborníků z oblasti archi­tektury a kulturní historie, a tím spíše ještě pozorností široké kulturní veřejnosti. Do vědomí odborníků dostává se tato významná stavba poprvé r. 1938, kdy architekt Miroslav Korecký, tehdejší asistent u vedoucího katedry architektury na pražské technice profesora Stefana, zavítal při shledávání dokumentace pro výstavu Pražské baroko do sousedních Šťáhlav, aby zde vyfotografoval kostel sv. Vojtěcha. Tehdy se při rozmluvě s bývalým hraběcím důchodním p. Josefem Šarochem (1893 - 1988), dnes už 82-letým, ale dosud duševně čilým, hi­storicky vzdělaným a přitom skromným vlastivědným pracovníkem Šťáhlavska, k svému velikému překvapení dozvěděl, že neobyčejně výstavný barokní kostel v nedalekých Chválenicích je dílem slavného Kiliána Ignáce Dienzenhofera, což mu Josef Šaroch dokázal předložením zápisu v patronátní knize kostela. Korecký potom zajel do Chválenic a pořídil si zde vhodnou fotografii exte­riéru kostela, jejíž zvětšeniny pak použil jako exponátu na Pražském ba­roku ve Valdštejnském paláci v Praze r. 1938. O interiér chrámu se zatím blíže nezajímal, patrně pro jiné úkoly, které musel řešit na svém pracovišti.

 

mudroch

Chválenický dlouholetý farář P. Josef Mudroch

 

Generální oprava kostela

Přišla válečná léta. Správce farnosti P. Josef Mudroch se rozhodl, že tato vzácná stavba, dosud neznámá české kulturní veřejnosti, si zaslouží vět­ší péče a pozornosti a že proto přikročí k její generální opravě, pro niž se tehdy vytvořily celkem příznivé podmínky. Za tím účelem podnikl řadu jed­nání a cest, aby si zajistil finanční, technické i umělecky odborné prostředky, potřebné k tak náročnému dílu. Zajel především na Památkový úřad do Pra­hy a oznámil zde svůj plán. Přitom předložil přednostovi úřadu dr. V. Vágnerovi fotokopii zápisu v Baubuchu o stavebním dozoru K. I. Dienzenhofera při té­to stavbě. Tato zpráva vyvolala zde zřejmý rozruch. Dr. Vágner hned zatelefonoval vedoucímu katedry architektury na pražské technice ing. Stefanovi a ten pak vyslal svého asistenta ing. Koreckého se štábem pomocníků - vysokoškoláků do Chválenic, aby zde v průběhu několika návštěv stavbu odborně prozkoumali, proměřili a zakreslili. Teprve potom uveřejnil Korecký svou studii ve Volných směrech.

Mezitím získal správce farnosti pro opravu pražského akademického malíře Jiřího Jelínka, který namaloval nový oltářní obraz sv. Martina a přikročil se svýsi dvěma pomocníky - akademickým malířem Hofstätrem (svým příbuzným) a malířem Husičkou k odvážnému dílu výzdoby klenby kostela zcela novými freskami. Práce se šťastně vydařila - mj. díky přispění místních selek, které přinesly 300 vajec a mnoho tvarohu potřebných k malbě.

 

klenba

Malba ak. malíře Jiřího Jelínka na klenbě chválenického kostela

 

Proměny interiéru kostela

Při poslední úpravě interiéru, podniknuté při zmíněné generální opravě a uměleckém dotvoření chrámu novou malbou nástropních fresek byly vytónovány stěny jemnými odstíny světlých barev, což dalo neobyčejně vyniknout detai­lům architektonického členění stěn, pilastrům, a jejich umně komponovaným hlavicím, římsám a okenním i nástropním pásům. Jakousi korunu tohoto vpravdě vznosného interiéru stavby tvoří freska v nejvyšší, tj. střední části lodi, znázorňující patrony všech kostelů farnosti a další české patrony, utíkají­cí se pod ochranu Panny Marie, trůnící uprostřed v nejvyšší části klenby. Ve čtyřech rozích této fresky jsou vyobrazeny kostely farnosti: chválenický, nezvěstický, žákavský a barokní kaple sv.Vojtěcha na Planinách.

 

Panna

vojtěch

kostel

Z nástropních maleb akademického malíře Jiřího Jelínka a jeho pomocníků ve chválenickém kostele: Panna Maria, sv. Vojtěch a kostel sv. Martina (podoba z r. 1942)

 

Při nové úpravě hlavního oltáře, který sem byl přivezen r. 1780 z kaple ne­bílovského zámku a byl dosud natřen bílou barvou, přikročeno k jeho namramorování na hnědo a byl sňat z jeho vrcholu velký kříž s korpusem, protože na tomto místě působil rušivě. 

 

oltář

Nově upravený oltář s novým obrazem sv. Martina (foto z pol. 20. století)