Navigace

Obsah

VZPOMÍNKY Z OBCHODU U TOMANŮ

OSUDY FORTUNÁTA TOMANA

 

Fortunát Toman

Jiří Sankot

 

NA ÚVOD MÝCH VZPOMÍNEK

DĚDEČEK JAN BAREŠ

Univerzální dědic velkostatku

Housle místo šlechtického titulu

Zánik rodinného impéria Barešových

Obchod ve Chválenicích a půjčka od barona Piette

Čekání na výhru v loterii

Nadaná dcera Anička Barešová

Seznámení mých rodičů Anny a Josefa

Majitelé domu ve Chválenicích č. p. 55

TATÍNEK JOSEF TOMAN

Syn bohatého kupce z Kněžic

Rodinná roztržka kvůli chudé dívce

Chválenický obchodník Josef Toman

Konec obchodu ve Chválenicích č. p. 55

JUDR. FORTUNÁT TOMAN

Fortunát Toman u počátků woodcrafu v Plzni

Fortunátův učitel Jan František Hruška

Družina lišek, básně pro děti a fotbalový klub

Fortunátův tragický rok 1938

Střípky dalších osudů Fortunáta Tomana

 

tomanovi

Někdejší obchod U Tomanů (kresba kronikáře Josefa Boehma)

 

Na úvod mých vzpomínek

Od roku 1884 do roku 1907 provozoval ve Chválenicích obchod smíšeným zbožím můj děd Jan Bareš, který také vydával první pohlednice obce. Obchod proslavil teprve jeho zeť a můj otec Josef Toman, který jej provozoval v mém rodném domě č. p. 55 až do roku 1950. Od zmíněného roku si obchod nuceně pronajala Jednota. Od r. 1964 byla prodejna uzavřena a v roce 1967 zemřel i můj otec Josef Toman. Děd Jan Bareš zemřel v roce 1915, když mi bylo sedm let. Zaznamenávám vzpomínky tak, jak jsem je slyšel od své maminky Anny Tomanové roz. Barešové.

 

obchod 01

Obchod Jana Bareše ve Chválenicích č. p. 55 před proražením vchodu od silnice (pohlednice)

obchod 02

Obchod Jana Bareše ve Chválenicích s vchodem od silnice kolem roku 1909 (pohlednice)

obchod 03

Obchod Josefa Tomana ve Chválenicích před vznikem republiky (pohlednice)

 

Dědeček Jan Bareš

Univerzální dědic velkostatku

Narodil se 9. března 1836 ve Čtyřkolech, fara Poříčí nad Sázavou, okres Benešov, jako syn Antonína Bareše a Josefy rozené Kotovské, dcery Jana Kotovského, tesaře z Prahy 7. Alžběta Barešová, manželka Jana Bareše, se narodila 25. srpna 1841 ve Voděradech, fara Svojšice, okres Kolín. Její otec byl úředníkem a matka  pocházela ze Všerub, okr. Plzeň.

Manželství Janových rodičů - bohatého mlynáře a dcery rovněž bo­hatého pražského tesaře - umožnilo koupi velkostatku v Horním Bezděkově, okres Kladno, pozdějšího státního statku. Jeho cena po adaptacích a investicích dosahovala výše 500.000 zlatých. To byla tehdy částka tak závratná, že podněcovala k žádosti o přiznání šlechtického titulu. Než však k příznivému projednání takové žádosti došlo, staly se věci, které z hospodářského hlediska znamenaly katastrofu celého rodu.

Můj děd jako prvorozený syn se měl stát univerzálním dědicem velkostatku, zatímco ostatní děti měly dostat peněžité podíly. Otec mého děda chtěl mít syna vzdělaného,  i dal jej do Prahy na piaristické gymnasium. Chodil tam s básníkem Vítězslavem Hálkem. Jenže…

 

Housle místo šlechtického titulu

Student Jan se vášnivě oddal hře na housle a dosáhl skutečně ve hře na tuto královnu hudebních nástrojů virtuozity až okouzlující. Žádal rodiče, aby mohl studií na gymnasiu zanechat a přejít na konzervatoř. Tehdy ovšem hudebníci byli považováni za komedianty (viz Hálkův spis Komediant). Jak by byl mohl otec připustit, aby jeho univerzální dědic se zahodil s nějakým muzicírováním! Tím spíše, že tu byla čáka na šlechtický titul!

A tak můj praděd zatrhl svému synkovi jeho fantastické sny. Ten na to reagoval tím, že se přestal na gymnasiu učit. Nevím, kolik tříd můj děd zdolal, ale rozhodně se nedostal ani do sexty. Nedostudovaný přisel domů a jako panský synek holdoval svému koníčku - houslím. Jinou jeho vášní byla zahrada.  Měli při statku veliký park, jímž protékal i potok. Když Janovi bylo 25 let, vysadil roku 1861 na pozemcích ořechovou alej. Ta alej tam prý dosud je. Chtěl prostě po svém způsobu zvelebit budoucí svůj majetek. Ale u otce, který byl na syna rozhněván pro ztroskotání studií, nenacházel žádné pochopení.

Třetím koníčkem mladého Jana byl lov. Na velkostatku se to hemžilo šlechtickými návštěvami a honba byla vrcholem šlechtických rozkoší. Tyto synovy vztahy otci ovšem nevadily, naopak sám se snažil styky se šlechtou pěstovat a prohloubit. Ale tato skutečnost nestačila k usmíření otce s nedostudovaným synem. Rozpory se spíše stále prohlubovaly. Marně se snaži­la tichá matka zprostředkovat smír.

 

Zánik rodinného impéria Barešových

Stalo se však, že tato dobrá a synovi nakloněná bytost ná­hle zemřela. Otec se oženil znovu. A syn ztratil tak nejen štít matčiny lásky a ochrany, ale měl proti sobě nyní kromě pohněvaného otce i macechu. Rozpory se rozrostly přes únosné meze. Vyvrcholily pak tím, že otec svého syna Jana vydědil, t. j. zbavil práv prvorozenských, a dal mu odbytné 50.000 zlatých, tedy částku relativně velikou. Nedlouho potom však zemřel i otec. Macecha, která neměla nijaký vztah k velkostatku, prodala jej prý za milión korun.

Než se tento prodej uskutečnil, proběhla však léta velkých soudních procesů. Můj děd, jsa nespokojen s vyplaceným odbytným a uváděje, že je v naprostém nepoměru k hodnotě velkostatku, pustil se do soudů s pozůstalostí, a procesy hnal i vyššími in­stancemi. Židovští advokáti - tak mi to aspoň maminka vyprávěla - přesvědčovali ho o jasně vyhrané při. I soudil se můj děd s pl­nou vervou. Ale všechno prohrál! Velkou část jeho odbytného pohltilo palmáre advokátů. Přesto měl ještě dost peněz. Investoval je do kaolinových dolů. Leč netěšil se dlouho z je­jich provozu. Při náhlé povodni byly doly zatopeny a staly se nepoužitelnými.

 

Obchod ve Chválenicích a půjčka od barona Piette

Tím se dědův kapitálek smrskl na částku už malou. Ale stači­la na zařízení drogerie. Avšak osud se ještě nenabažil a zasáhl děda tentokráte požárem, při němž drogerie vyhořela. Pří­činou požáru bylo, že se děd zabýval pyrochemií: výrobou bengálských ohňů a raket. To bylo v Braníku u Prahy. Tehdy už byl děd ženat s Alžbětou, jménem rovněž Barešovou, neboť byla z příbuzenstva. A měli dvouletou dceru Annu, mou maminku.

Děd byl nyní docela na mizině. Nevím, jakým způsobem - snad z inzerátu - se dověděl o možnosti nájmu kupeckého krámku ve Chválenicích čp, 59, pod návsí U Kupců. Majiteli domku byli Sobotovi z čp. 7. Ale kde vzít peníze na nákup zboží?  V této svrchované tísni si děd vzpomněl na své šlechtic­ké známosti. Mezi nimi byl také baron Piette, který již tehdy byl milionářem, založiv v Plzni výtečně prosperují­cí papírnu. Na toho se tedy můj děd obrátil o půjčku. Vy­půjčil si, myslím, 500 zlatých, patrně na směnku.

 

ukupců

Dům ve Chválenicích č. p. 39 U Kupců

 

A tak někdejší velkostatkářský synek a téměř šlechtic, člo­věk ve společenském životě velmi verzírovaný (k jeho známým patřil například i Antonín Dvořák), ovládající bezvadně němčinu, vynikající houslový virtuos, znalý hry v taroky (tuto hru ve Chválenicích znal jen ještě p. vikář a dva učitelé - znám jen jméno učitele Fořtla), přichází v roce 1884 do vsi Chválenic jako žebrák, ke všemu zadlužený. Když nakoupil zboží do krámku, neměl na hotovosti skoro nic. A kšefty byly tehdy malé - většinou se kupovalo na dluh...

 

Čekání na výhru v loterii

Ale můj děd byl nesmírný optimista. Tak například měl losy (srbské a turecké) a abonoval časopis Merkur, který uveřejňoval tahy. Po celý život v této obci žil z naděje, že vyhraje a ještě po jeho smrti jsme s maminkou tahy sledovali. Babička, tedy manželka Jana Bareše, hrá­la zase "lutynku" a máme z této doby doma ještě dva snáře. Měla větší úspěch než dědeček a vyhrála jednou"ambo". Po její smrti jsem jako vnuk dostal velkou plechovou pikslu plnou stříbrných korun, dvoukorun a pětikorun.

O iniciativnosti dědově, bohužel vždy spíše romantické, svědčí, že se za svého chválenického pobytu vydal do Bosny, kde se nabízela podle novin možnost najmout nějaký provoz. Ale navrátil se z té fantastické výpravy totálně zklamán a chudší o další peníze. Pak se nahodila možnost koupě chalupy čp. 55. Pokud vím, stála asi 1400 zlatých. Dům č. p. 39 prodal Jan Bareš rodině Červených, která zde v prvních dvou desetiletích 20. století také vedla obchod. Díky poloze na jižním okraji Chválenic a příjemné obsluze paní Červené sem chodili i zákazníci z Želčan a Chouzov.

 

Nadaná dcera Anička Barešová

Konečně tedy měl štvanec osudu svou střechu nad hlavou. Své nadané dcerce by byl rád poskytl nějaké vzdělání. Ale na to nebyly pro­středky. Jediné, co si dovolil, bylo, že ji poslal na rok do klášterní školy v Bystřici u Nýrska. Naučila se tam výborně německy a zvládla vynikajícím způsobem hru na klavír. Ale nebylo prostředků, aby jí její otec piano koupil. A tak skoro všechno ze hry zapomněla. Pamatuji si, že když jsme asi v roce 1922 koupili od p. učitele Čečka velké staré křídlo a maminka k němu zasedla se svými notami z klášterní školy, vůbec již neznala rozdíl mezi houslovým a basovým klíčem! Bylo jí tehdy 40 let. Klášterní školu dělala ve svých 16 letech...

Jakkoli byl můj děd - všeobecně vzato - velmi moudrý, sečtělý, vždy ve společnosti sebejistý a triumfující, a pro­to i obecně vážený, jako obchodník byl zcela neprozíravý. Nedokázal obchod, který do nové chalupy přenesl, rozvinout. To mělo připadnout až mému otci...

 

Seznámení mých rodičů Anny a Josefa

Čas běžel a vývoj osudů Barešovy rodiny vzal na sebe zcela novou tvář příchodem mého otce Josefa Tomana do Chválenic, jehož pojala má maminka za manžela. Jak vidím ze zachované korespondence, vedené česky i německy, měla maminka několik nabídek k sňatku. Známost s mým tatínkem zprostředkovala spolužačka maminčina, Kristýna Křepínská, Němka, která byla s maminkou v klášterní škole. Posledně byla hospodyní na faře v Řevnicích u Prahy. Ve známosti hrál roli i inzerát, který dal tehdy tatínek do novin (hledal krám).

Tatínek byl během roku 1900 ve Chválenicích dvakrát a svatba byla dohodnuta. Můj děd Bareš mu poctivě řekl, že na chalupě vázne starý dluh 1500 zlatých, že však doufá, že továrník Piette nebude na zaplacení urychleně naléhat. Tím se dostávám k rodu Tomanů.

 

Majitelé domu ve Chválenicích č. p. 55

Abych měl přesnější údaje o své rodné chalupě, pořídil jsem výtah z pozemkových knih u plzeňského soudu. Podle smlouvy z 15. 12. 1856 vtěluje se právo zástavní na povinnost k vystavění a udržovaní můstku přes příkop erární silnice při domku tomto se nalézající. Jako první vlastníci chalupy jsou uvedeni Jan a Bar­bora Rybářovi dne 6. 12. 1879. Dne 6. 12. 1882 byla chalupa prodána Hynkovi a Anně Kolářovým. Dne 11. 2. 1891 (zřejmě po úmrtí jednoho z manželů) dělí se polovina chalupy na pět desetin. Po desetině dostali: Rozalie Strejcová, Anna Bebrová, Marie Kolářová, Max. Kolář a Aloisie Šubertová. Druhou polovinu měl žijící manžel.

 

topol

Někdejší usedlost u Tomanů č. p. 55 již více než sto let označuje výrazný topol v rohu zahrady

 

Od těchto spoluvlastníků kupuje chalupu můj děd. Stalo se tak jistě o něco dříve, ale knihovní záznam je ze dne 9. května 1893. Tehdy bylo mé mamince 11 let. S tím souvisí další záznam ve vložce C pozemkové knihy: Podle dluhopisu ze dne 15. 3. 1893 vkládá se právo zástavní na pohledávku Julia Piette v sumě patnáct set zlatých, r. č. s 5 % úroky a náklady do sumy 150 zlatých r. č.

Nevím, zda si tu p. továrník Piette zajišťoval knihovně svou starou pohledávku, kterou u dědečka měl z doby před příchodem do Chválenic - snad 500 zlatých, a k níž si nyní děd vypůjčil dalších 1000 zlatých. Možná, že to bylo tak, že onen starý dluh již děd zaplatil a nyní si na koupi chalupy vypůjčil 1500 zlatých. V každém případě ovšem se to zdálo panu baronovi příliš mnoho, a tak už 30. 6. 1893 nacházím v pozemkové knize záznam: Podle postupní smlouvy ze dne 30. 6. 1895 vkládá se převod částky 500 zlatých z pohledávání Julia Piette na Městskou spořitelnu blovickou... Současně se vyzna­čuje přednost spořitelny při uplatnění nároku z této pohledávky před Juliem Piettem.

 

piette

Piettova plzeňská papírna na obraze Augustina Němejce

 

A tak nyní tedy dlužil děd Piettovi 1000 zlatých a spořitelně 500 zlatých. Poslední záznam v knihách týkající se mého dědečka je ze dne 22. 3. 1907: Vkládá se výměnek Janu a Alžbětě Barešovým podle notářského spisu z 19. 3. 1907. To bylo šest neděl po sňatku mého otce s dcerou Jana a Alžběty Barešových, mou matkou (svatba proběhla 7. 2. 1907).

Dne 22. 3. 1907 bylo vlastnické právo převedeno na Josefa a Annu Tomanovy. 8. 5. 1915 se vkládá výmaz pohledávky spořitelny v Blovicích ve výši 500 zlatých a 6. 12. 1916 výmaz pohledávky Julia  Piette ve výši 1000 zlatých. Jak je zřejmé, chalupu otec očistil od dluhů téhož roku, v němž dědeček a babička zemřeli (odešli po sobě v lednu a v únoru 1915).

 

 

josef 01

Obchodník Josef Toman

 

Tatínek Josef Toman

Syn bohatého kupce z Kněžic

Narodil se v Kněžicích, okres Třebíč, dne 13. února 1878 jako syn Josefa Tomana původem z Polné a Antonie rozené Fouskové, dcery měšťana Františka Fouska v Brtnici. Ve svém křestním listě je tatínek uváděn jako syn "kupce a celoláníka". Jeho rodiče si totiž zřídili v Kněžicích obchod a postupnými nákupy pozemků založili velkou usedlost. Ačkoli měli devět dětí, byli velmi úspěšní v podnikání a tak pilní a zdatní, že se vyšinuli na první rodinu v Kněžicích, majetkově i společensky. Žel, i zde mělo dojít ke katastrofě! Byla-li jednou z příčin ztroskotání mého děda Bareše hra na housle, byly příčinou tragédie mého děda Tomana předsudky.

 

Rodinná roztržka kvůli chudé dívce

Můj otec, Josef Toman, kterého dal jeho otec vyučit kupcem a který v tomto oboru sliboval mít velký úspěch, byl předurčen, aby se stal dědicem statku a velmi prosperu­jícího krámu. Ale tatínek se zamiloval do chudého děvčete! A to byl počátek katastrofy.

Vydědil-li mého děda můj praděd Bareš pro neúspěch ve studiích a komediantství, stejně odňal právo dědické mému otci děd Toman. Dal-li můj pra­děd Bareš mému dědovi 50.000 zlatých, dostal můj vyděděný otec 5000 korun. Můj děd se s tím nesmířil a pustil se do procesů. Můj otec se s tím smířil a oženil se s těmi 5000 korunami s dcerou mého děda Jana Bareše, mou matkou.

Rozhodnutí děda Tomana z Kněžic bylo zárodkem zkázy kněžické slávy. Kdežto otec, kdyby si byl směl vzít svou chu­dou nevěstu a převzít dědictví, byl by při své obchodnické zdatnosti živnost i grunt povznesl. Zeť - učitel, který pojal za manželku dceru děda Tomana, tedy mou tetu, přivedl statek i krám na buben! V dražbě bylo všechno prodáno a pole se dostala mezi něko­lik kněžických sedláků. Největší část koupil rod Vávrův, dnes Pejchalův, s nímž tatínek udržoval korespondenci až do své smrti a já v ní pokračuji.

Je to takřka románové, ale je to ryzí pravda, že se ve Chválenicích v chalupě čp. 55 setkali jako manželé dce­ra ztroskotancova se synem ztroskotancovým. 5000 korun, které tatínek do Chválenic přinesl, byla pěkná částka, povážíme-li, že šlo o rok 1907. A přece to byla suma malá, když otci po sňatku připadl úkol, aby starou chalupu opravil a hlavně aby rozvinul stagnující a ne­výnosný obchůdek.

 

obchod 05

Roku 1912 před obchodem Josefa Tomana (Anička Balvínová)

 

Chválenický obchodník Josef Toman

Jakmile se otec ujal krámu, padlo mu okamžitě do oka, co můj všestranně verzírovaný, ale obchodnicky nepraktický dědeček nepostřehl za 15 let.  Do krámu se totiž za děda Bareše nechodilo ze silnice, nýbrž přes kuchyni, tedy dvorkem, a tam, kde později byl vchod do krámu, byla prostě zahrádka. A tak první, co tatínek udělal, bylo, že prorazil krámské dveře přímo na silnici. Viděl v tom záruku růstu.

A skutečně: jeho hoževnatosti a nesmírné píli (nosil např. na zádech demižony kořalky a vína do Nebílov a jiných obcí hostinským před tancovačkami; vstával řezníkům a forma­nům jedoucím z Nepomucka do Plzně i ve 3 hodiny ráno; krám měl otevřen i do nočních hodin, ba i v neděli, což bylo trestné - dostal několikrát od hejtmanství pokutu), tedy této jeho agilnosti se podařilo zakrátko zvedat roční bilance.

Pak přišla (první světová) válka. Tatínkovi přiřkli aprovizaci, t. j. výhradní prodej na lístky. Podařilo se mu uchránit se vojenské služby, i mohl se cele věnovat obchodu i za války. Když můj dědeček a babička v roce 1915 zemřeli, stál tu již aktivně zavedený a prosperující obchod.

 

obchod 04

Josef Toman se synem Fortunátem a jeho manželkou ve 30. letech (vpravo benzinová pumpa)

 

Kronikář Josef Boehm zapsal do poválečné obecní kroniky ještě jeden příběh: V roce 1911 se zastavil v obchodě u Tomanů ve Chválenicích baron Julius Piette (1864 - 1916) a upomínal Barešova zetě o nevyřízený dluh. Josef Toman mu měl po počátečním zdráhání podle kronikářovy informace zaplatil v nové měně polovinu - 2000 korun.

 

fortunát 01

Manželé Anna a Josef Tomanovi se synem Fortunátem

 

Konec obchodu ve Chválenicích č. p. 55

Otec obchod provozoval do roku 1950. V obchodě byla zpočátku i c. k. prodejna střelného prachu a ve třicátých letech byla před obchodem dokonce zřízena benzinová stanice. Po vypuknutí války byla stanice kvůli omezenému přídělu benzinu uzavřena, ale nádrž na 5000 litrů benzinu je na jejím místě v podzemí dodnes. 

V roce 1950 byl Josef Toman nucen předat rodinný obchod Jednotě. V roce 1964 se přestěhovala Jednota do samo­obsluhy, zřízené v bývalém sále Kašparových na horním okraji chválenické návsi. Tři pokusy zachránit krám pro distribuci v hořejší části obce selhaly. Dvakrát byly provedeny podpisové akce, jimiž se "hořejšáci" domáhali zřízení filiální prodejny, protože samoobsluha je, zejména pro lidi staré, neúnosně odlehlá. Nutno uvážit, že dříve se chodilo z našeho krámu s nákupem dolů, nyní však do vrchu! Při závěrečném jednání o věci ve veřejné schůzi konstatovali představitelé Jednoty, že krám v čp. 55 neodpovídá hygienickým předpisům, a není proto způsobilý pro prodej potravin. Jednota nám dala výpověď.

 

obchod

Josef Toman ve svém obchodě

 

josef

Josef Toman před prodejnou Jednoty před rokem 1964

 

Rozhodli jsme se tedy, ještě za otcova života, přeměnit krám na obývací prostor, zazdít krámské dveře a zřídit před chalupou zahrádku. Tím se zevně vrátila chalupa, do úpravy, jakou měla za mého dědečka Bareše. Otec zemřel 30. února 1967, překročiv tedy 89 let.

 

Ve Chválenicích 16. 6. 1973

podpis

 

 


 

JUDr. Fortunát Toman (1908 - 1993)

Fortunát Toman u počátků woodcraftu v Plzni

Autor předchozí vzpomínky, Fortunát Toman, se narodil 1. června 1908 v rodině úspěšného venkovského obchodníka. Když bylo chlapci sedm let, vznikly v Plzni na popud Miloše Františka Seiferta první skautské oddíly, které se řídily Setonovými myšlenkami lesní moudrosti neboli woodcraftu. Šlo mimo jiné o kmen Svantovítův, kmen Černých havranů nebo kmen Tharahumánů. Oddíly pořádaly stanové tábory a vodácké výpravy na vorech. Členy plzeňských oddílů byla počátkem 20. let řada chválenických chlapců. Již zmíněný Fortunát Toman byl členem kmene Tharahumánů. Právě pobyt u Tharahumánů časem inspiroval nadšeného Fortunáta k založení vlastního woodcrafterského klubu.

 

havran

Kmen Černých havranů Plzeň V. (1925, foto A. Volín);
Zdroj: Pedagogické muzeum v Praze, Fond Liga lesní moudrosti

 

Přestože bylo woodcrafterské hnutí jednou z odnoží skautingu, jeho příslušníci nebyli členy Junáka. Oddíly lesní moudrosti byly zastřešeny Obcí Psohlavců, která se vůči Junáku vymezovala svým silným vztahem k přírodě a indiánské tématice. Woodcrafteři hledali inspiraci v dokonalém světě indiánských kmenů, věřili, že indiáni byli posledními skutečnými muži a nositeli přirozené moudrosti. Romantická touha po návratu k lidství a přírodě byla doplněna hlubokou vírou v Boha a láskou k rodnému kraji a vlasti. Členské průkazky Obce Psohlavců byly opatřeny heslem „Ni zisk – ni slávu“ a černou psí hlavou. Obec Psohlavců se během první republiky transformovali do Ligy československých woodcrafterů.

 

Fortunátův učitel Jan František Hruška

V září 1922 bylo Fortunátu Tomanovi čtrnáct let. Jako novopečený tercián Klasického gymnázia v Plzni se poprvé setkal s člověkem, který měl pro jeho další vývoj rozhodující význam – novým učitelem českého jazyka Janem Františkem Hruškou (1865–1937). Nahrbený, nemocný starší muž s ochrnutou pravou rukou nepůsobil na první pohled jako jeden z nejvýznamnějších plzeňských spisovatelů své doby. Více než deset let trvající těžká nemoc totiž učitele po fyzické stránce velmi poznamenala. Mezi téměř šedesátiletým učitelem a jeho dospívajícím žákem ale přeskočila jiskra sympatií. Vnímavý chlapec dychtivě přijímal myšlenky a postoje svého profesora a získal si také jeho pozornost. Pojďme si tohoto Fortunátova učitele krátce představit.

Jan František Hruška, žák známého jazykovědce Jana Gebauera (1838–1907), pocházel z dřevařské vísky Pec pod Čerchovem a byl členem trojlístku nejslavnějších chodských spisovatelů – společně s Karlem Matějem Čapkem-Chodem (1860–1927) a Jindřichem Šimonem Baarem (1869–1925). J. F. Hruška byl pověstný svou skromností, upřímností a zdrženlivostí. Skromnost však v jeho případě nebyla na místě. V době, kdy jej tercián Fortunát Toman poznal, byl Hruška členem Královské české společnosti nauk, čestným členem Filologické jednoty, čestným doktorem Karlovy univerzity, rytířem Řádu sv. Řehoře a čestným občan Domažlic a řady okolních obcí.

 

hruška

Jan František Hruška

 

Jan František Hruška byl lidmi znám především jako folklorista, horlivý sběratel a badatel v oblasti národopisného umění a zvyků na rodném Chodsku. Jeho tvorba byla prodchnuta živou vírou a zbožností. Hruškova práce byla velmi pestrá – od slovníku chodského dialektu a příspěvků do odborných časopisů, přes povídky a črty ze života chodského lidu až po tvorbu pro děti – pohádky a bajky. Vrcholným Hruškovým dílem pro mládež byl Dereček včalař (1914). Předobrazem hlavního hrdiny této knihy, někdy přirovnávané k Babičce Boženy Němcové, se stal autorův otec.

Méně známý byl Jan František Hruška jako laický propagátor katolické víry a katolický básník. I po vzniku Československa, kdy řada lidí hromadně opouštěla katolickou víru a přecházela k církvi českobratrské a československé, zůstával katolíkem. Důvody, proč se nezařadil mezi ty, kteří se rozhodli ve 20. letech opustit katolickou církev, zdůvodnil v několika úvahách vydaných r. 1929 v knize s názvem Proč jsem neodpadl a neodpadnu. Své meditační básně vydal ve sbírce nazvané Ranná setba. Pozitivní ohlas mezi kněžími i laiky pak vyvolal především Hruškův soubor meditací vydaný nejprve pod názvem Chléb náš vezdejší a později v rozšířené podobě pod názvem Hořící keř.

Svého žáka Fortunáta Tomana zaujal Jan František Hruška již při první hodině tím, že výuku češtiny zahájil modlitbou. Ze všech jeho hodin bylo patrné silné zaujetí pro víru, ale také láska k rodnému kraji, chodskému lidu, lidové písni, krojům a zvykům. Při tom všem se učitel u svých žáků dovolával nasazení pro morální ideál, právo a tradiční hodnoty. Jak brzy zjistíme, hodnoty, které dospívající Fortunát získal od J. F. Hrušky, silně ovlivnily nejen jeho samotného. Dokázal je totiž předat i svým přátelům.

 

Družina lišek, básně pro děti a fotbalový klub

Vraťme se k Fortunátovu záměru založit ve Chválenicích vlastní woodcrafterský klub. Plán se podařilo realizovat již během první poloviny 20. let. Chválenická Družina lišek patřila k Plzeňské jednotě Psohlavců. Mladý skaut dokázal svým zápalem strhnout pro myšlenku woodcraftu celou řadu vrstevníků i výrazně mladších chlapců.

 

družina

Průkazka Družiny lišek (chválenický občan Bedřich Němec)

 

Fortunát Toman si zvolil skautskou přezdívku Rychlý Jelen. Jistě nešlo o náhodu. Fortunát byl totiž velkým milovníkem sportu. V roce 1930 stál u zrodu prvního chválenického fotbalového klubu a stal se také jeho prvním jednatelem. Mimochodem, první úbor chválenických fotbalistů napodoboval dres plzeňské Viktorie, která se tehdy probojovala až do Středoevropského poháru. Skládal se z černé košile s bílým štítkem SKCH (Sportovní kroužek Chválenice) a bílých trenýrek.

Mezi mladšími hochy, kteří Fortunátovu Družinu lišek navštěvovali, byl také Miroslav Němec (1917–1999). Ten o více než šedesát let později napsal o svém příteli následující řádky:

„Fortunát Toman, „Rychlý Jelen“, byl nejstarším chválenickým skautem. Byl to až do stáří opravdu nejobětavější skaut pro naši mládež. Při táboření pro ni připravoval hádanky a ceny za vyluštění. Sám nakupoval zásoby potravin, když šli tábořit do blízkých lesů. Často tahal sám do vršku dosti těžký čtyřkolový vozík s nákupem, a to až na místo táboření, nejčastěji u Borku Nebílovského. Vodil je lesem za úplné tmy až na Barborku (ke kapli na okraji lesa u Nebílov), jindy zase pod hrad Radyni, kde jim pod věží nad studnou zapaloval – jako nám řadu let před tím na Farské skále – nádherné bengálské ohně. Při tom prožíval úžas shromážděných při této podívané...“

Ve vzpomínce Miroslava Němce je vystižen Fortunátův pozoruhodný vztah k dětem a mládeži. V letech 1925–1930 zasílal Fortunát do dětské přílohy deníku Národní politika krátké veršované hádanky. Čas od času publikoval v časopise Archa, revue pro katolickou kulturu, některou ze svých básniček, z nichž byla vždy cítit hluboká víra a láska k rodnému kraji. Ve všech případech používal pseudonym Jan Bareš, převzatý po dědečkovi, podnikavém obchodníkovi.

První básnickou sbírku, nazvanou příznačně První květy, vydal Fortunátu Tomanovi roku 1927 jeho učitel Jan František Hruška. Fortunát byl v té době studentem maturitního ročníku gymnázia a dočkal se v tisku za svou sbírku následujícího hodnocení:

„Žák nezapřel svého učitele. Nepodlehl dnešní měnivé módě poetické, zachovává dosti přesně pevné básnické formy a při tom projevuje něžný smysl pro přírodu a její tvory stejně jako zájem o vážné životní otázky. Zachoval si z nedávného ještě dětství vnímavé srdce, jež se dovede schýliti ke květinám a broučkům a zpívati o nich bez suchého moralizování…“

V roce 1935 vydal Fortunát Toman druhou básnickou sbírku, nazvanou Na dětských strunách. Jak název napovídá, obě sbírky byly opět určeny dětem. Pro děti byla určena také nepublikovaná baladická pohádka o slepé Marušce, obdařené darem čistého srdce a vidoucího ducha.

 

hádanka 1

hádanka 2

hádanka 3

 

Během roku 1930 publikoval dvaadvacetiletý Fortunát Toman pod pseudonymem Jan Bareš v dětské příloze deníku Národní politika několik hádanek zvaných Ráček

 

Fortunátův tragický rok 1938

Ve 30. letech 20. století žil již Fortunát Toman převážně v Praze, kde se mu otevírala slibná kariéra. Zdárně absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, a to včetně doktorátu. V roce 1935 byl koncipientem Zemské politické správy české a o dva roky později byl jmenován při zemské politické správě dokonce komisařem. Vedení woodcraftu ve Chválenicích předal definitivně svému mladšímu kamarádovi Miroslavu Němcovi.

 

promoce

Fortunát Toman s rodiči po promoci (1933)

 

Roku 1937 Fortunáta citelně zasáhla zpráva o smrti milovaného učitele Jana Františka Hrušky. Toto úmrtí následovalo měsíc po skonu prezidenta T. G. Masaryka. Tak jako předznamenal Masarykův odchod tragický rok 1938 pro celou naši zemi, tak byl odchod Jana Františka Hrušky předzvěstí tragického roku pro jeho žáka Fortunáta Tomana. Ze vztahu k profesoru Hruškovi se nejprve vyznal v pamětním čísle časopisu Vlast, tzv. Hruškově sborníku. Když pak 20. února 1938 uspořádal Dámský spolek Ludmila v plzeňské Měšťanské besedě žákovskou akademii k uctění Hruškovy památky, složil Fortunát Toman k této příležitosti báseň Za panem profesorem a zároveň zde uspořádal přednášku na téma Velký Chod a vychovatel.

Události, které v naší zemi během roku 1938 následovaly, jsou všeobecně známé. Dramatické září 1938 znamenalo pro JUDr. Fortunáta Tomana nejen národní, ale také osobní tragédii. Krátce před mobilizací, když bylo nařízeno zatemnění a ztlumení reflektorů automobilů, jel po setmění z Chválenic do Plzně. Mezi Losinou a Plzní se střetl s neosvětleným cyklistou, který se pohyboval po nesprávné straně vozovky. Cyklista při nehodě zahynul. Fortunát Toman stanul v lednu 1939 před soudem, který uznal jeho nevinu. Zmíněná tragédie se prolínala s událostmi kolem Mnichovské dohody a záboru pohraničí. Koncem října 1938 dolehly všechny události na Fortunátovu maminku Annu Tomanovou, která ve věku 56 let zemřela. Fortunátova maminka se před smrtí dočkala také jedné příjemné události – počátkem října 1938 se její syn zvládl oženit se Zdeňkou Kuttovou.

 

portrét

JUDr. Fortunát Toman

 

Střípky dalších osudů Fortunáta Tomana

Po tragickém podzimu 1938 máme o osudech JUDr. Fortunáta Tomana pouze útržkovité zprávy. 29. října 1939 vydal v plzeňském deníku Nová doba k prvnímu výročí maminčiny smrti báseň s názvem Mamince na hrob. Při jejím čtení se člověk nevyhne dojmu, že je báseň věnována ještě jiné matce, která Fortunáta opustila – Československé republice.

 

chválenická

F. Toman s manželkou Zdeňkou, otcem Josefem  a dcerou Aničkou ve Chválenicích  (1942)


borek

F. Toman s manželkou Zdeňkou a dcerou Aničkou ve Štěnovickém Borku (1942)

 

holky

Zdeňka Tomanová s dcerou Aničkou na Kovářojc louce (1944)

 

Další zprávu o Fortunátovi Tomanovi přinášejí léta 1945–1946, kdy byl významným členem Československé strany lidové v Domažlicích. V červnu 1945 byl tamním okresním národním výborem zvolen do funkce okresního hejtmana, ale post přenechal dr. Otakaru Kalandrovi (1894–1973). Rozhodnutí zdůvodnil mimo jiné tím, že dr. Kalandra si funkci zaslouží pro své věznění v nacistických koncentračních táborech. Svým gestem si JUDr. Toman získal sympatie tisku. Na podzim roku 1946 se Fortunát Toman vrátil z Domažlic do Prahy a při té příležitosti se z lidoveckého týdeníku Stráž českého západu dozvídáme něco málo o okolnostech jeho působení v Domažlicích:

„Domažlickou organizaci naší strany opustil v minulých dnech dobrý její člen dr. F. Toman, který byl ve službách politické správy a nyní je přeložen do Prahy. Dr. Toman byl v Domažlicích a na okresu velmi oblíben jako dobrý a spravedlivý úředník, mezi těmi, kteří jej znali, jako dobrý člověk zlatého srdce. Přišel do Domažlic v době okupace, z trestu byl sem přeložen z Prahy. Svým postojem a zejména nesmlouvavým vlastenectvím získal si důvěry svých českých spolupracovníků. Po našem osvobození v prvních týdnech byl postaven v čelo okresního národního výboru v Domažlicích, kde svoje povinnosti jako vždy vykonával velmi pečlivě a svědomitě. Jako zkušený právník byl na svém místě jako spravedlivý úředník, který se nenechal ovlivniti stranicky, ale střežil zachování právního řádu a osvědčil se jako vzorný úředník nové lidové správy, která by měla býti usměrňována právě podobnými strážce spravedlnosti a práva… Poslední dny jeho pobytu byly velmi ztrpčeny zásahem, který byl přímo ironií jeho založení a přesvědčení, a to v době jeho nepřítomnosti. I tuto křivdu snesl po projevení svého názoru a odsouzení, neboť byl přesvědčen, že nakonec vítězí vždy právo proti násilným metodám, i když jsou zahalovány do roušky sociálního cítění.“

Nevíme, jaká událost ukončila působení JUDr. Fortunáta Tomana v Domažlicích. To bude předmětem dalšího bádání, stejně jako dalších dvacet let jeho života, které zůstávají obestřeny tajemstvím a spekulacemi. Známe z té doby jen několik rodinných fotografií a víme, že Fortunát s rodinou jezdíval do Chválenic za starým tatínkem Josefem Tomanem, oblíbeným obchodníkem. Podporoval jej v době, kdy přišel o svou živnost a byl mu nablízku, když ve stáří potřeboval jeho pomoc.

 

sajtkára

F. Toman s otcem Josefem, dcerou Aničkou a synem Fortíkem na Vlčtejně (1948)

 

V 60. letech se JUDr. Fortunát Toman natrvalo vrátil z Prahy do Chválenic. V letech 1966–1969, kdy ve společnosti došlo k uvolnění, oživili ve Chválenicích Fortunát Toman a Miroslav Němec myšlenku woodcrafterského hnutí. Podnětem pro práci s novou generací dětí byla výzva časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, nazvaná „Nových 20.000 mil pod mořem“.  Vznikl chlapecký klub nazvaný KLM-09 a dívčí klub Červánky.

 

planiny

JUDr. Fortunát Toman (druhý zleva) na planinské pouti 2. května 1965

 

Normalizace poměry opět zvrátila. Červánky KLM 09 zanikly. Členové a členky klubů se rozešli na studia. Fortunát Toman s Miroslavem Němcem se obětavě starali alespoň o farní kostel sv. Martina a byli oporou chválenických farářů. Víra obou mužů se s věkem prohlubovala. V rámci obce zůstávali oba přirozenými autoritami, a přestože v době normalizace neměli možnost názorově ovlivňovat mládež formou klubové práce, režim měl z jejich vlivu obavy.

Ihned po pádu komunistického režimu obnovili Uncas Miroslav Němec a Rychlý Jelen Fortunát Toman woodcrafterské hnutí ve Chválenicích. Klub se již skládal převážně z děvčat – dcer někdejších členů KLM-09Červánků. Klubové schůzky se nejprve konaly v garáži domu Miroslava Němce, ale časem si členové upravili jako klubovnu tzv. kaplanku na farním dvoře ve Chválenicích.

Fortunátu Tomanovi bylo v době obnovy Delawarů dvaaosmdesát let, Miroslavu Němcovi třiasedmdesát. Rychlý Jelen Fortunát Toman zemřel 7. listopadu 1993 ve věku 85 let. Také Miroslavu Němcovi ubývaly síly. Zemřel 10. února 1999.

 

fortík

Vánoce 1991: Fortunát Toman (vlevo) s přítelem Miroslavem Němcem v klubovně poslední generace chválenického woodcrafterského klubu Delawarů

 

Spolu se svým kamarádem Miroslavem Němcem a nástupcem v čele chválenického woodcraftu ve volných chvílích pracoval s několika generacemi chválenické mládeže. Až do své smrti v roce 1993 byl věrný svým junáckým myšlenkám. Byl spoluzakladatelem Vlastivědného spolku pro Chválenice a okolí a spolu s Miroslavem Němcem byl také oporou faráře Josefa Mudrocha při péči o kostel sv. Martina a o farnost. Bohužel, veškerá jeho pozůstalost byla zřejmě po jeho úmrtí likvidována.

Jiří Sankot