Navigace

Obsah

Z CHVÁLENICKÉ ČERNÉ KRONIKY

 Jiří Sankot

 

 

CHVÁLENICKÁ KNIHA TRESTŮ

PŘÍBĚHY Z 19. STOLETÍ

Nejstarší zpráva z tisku (1848)

Přepadnutí u Chválenic (1865)

Chycený zloděj (1865)

Spadl do lomu a usmrtil se (1881)

Podvodnice Sobotová z Chválenic (1883)

Požár u Smolků (1885)

Příběh krkavčí matky (1890)

Neštěstí (1891)

Komediant-zloděj (1891)

Řádění hromu (1891)

Krádež (1893)

Útok na velocipedistu (1894)

Stařičký žebrák zatčen (1894)

Zlodějská banda na Blovicku (1895)

Potřeboval na pouť (1897)

Tragický konec velké lásky (1899)

PŘÍBĚHY Z 20. STOLETÍ

Vydával se za Ivana Radanoviče (1902)

Zachycen strojem (1906)

Loupeže cikána Ševčíka alias Janečka (1906)

Nepovedená krádež (1906)

Sebevražda řeznického učně z Chválenic (1909)

Vandalismus dětí (1912)

Požár chválenického kostela (1912)

Zjištěné jméno sebevrahovo (1912)

Neopatrný cyklista (1912)

Následky prohýřené noci (1913)

»Peníze, nebo život!« (1914)

Manžel-násilník (1915)

Bleskem zabita (1916)

Nejasnosti kolem smrti Bohuslava Brejchy (1917)

Vražda služky ve Šťáhlavicích (1927 - 1934)

Automobilové neštěstí na Plzeňsku (1928)

Bez peněz, ale s benzínem (1934)

Motocyklista zabit při srážce s autem (1934)

Vloupání do bytu (1938)

Hrál si na oběšence (1939)

Smrt mladého inženýra (1939)

Smrt žačky v Želčanech (1939)

Výtržníci ve chválenické hospodě (1939)

Pád smrti (1940)

Netěšil se z lupu (1940)

Rvačka pro tři řádky brambor (1940)

Následky jízdy na kole (1941)

Za slepice (1942)

Tragédie na němém statku (1944)

 

 

 

cikáni

Cikánský tábor na počátku 20. století (Světozor, 1913)

 

 

Chválenická kniha trestů

Nejstarším pokladem v obecním archivu je tzv. Chválenická kniha trestů, do které se zapisovaly drobné tresty v posledních dvou desetiletích 19. století a v prvních dvou desetiletích 20. století. Některé případy svým významem přerostly hranice obce a staly se součástí zpravodajství regionálního i celostátního tisku. S některými publikovanými událostmi majícími vztah ke Chválenicím máte možnost se teď seznámit:

 

♦♦♦

 

Příběhy z 19. století

 

Ve druhé polovině 19. století si v denním tisku získaly oblibu událostí, kterým dnes říkáme „černá kronika“ – vraždy a sebevraždy, loupeže a neštěstí. Některé příběhy z let 1865 - 1899, ve kterých figuruje naše obec nebo její obyvatelé, jsme pro vás vybrali:

 

 

Nejstarší zpráva z tisku (1848)

 

29. října 1848 přinesl rakouský list Wiener Zeitung zprávu týkající se žádosti příbuzných Václava Žítka z Chválenic o  prohlášení tohoto bývalého vojáka 35. pěšího pluku v Plzni za mrtvého. Během napoleonských válek byl Václav Žítek koncem ledna 1810 ohlášen jako nezvěstný a od té doby o něm neměli příbuzní žádné zprávy. Jako kurátora, který byl pověřen vyřízením případu, úřady stanovily nadporučíka Franze Bayera  von Bayersburg.

 

žitek

 

 

Přepadnutí u Chválenic (1865)

 

Přepadnutí (Plzeňské noviny 4.1.1865):

Jak známo, dojíždí sem pošta z Budějovic přes Blovice, denně v 11 hod. v noci cestou, která dosti nebezpečnou nazvati se může, neboť již před několika lety přepaden byl „na Skalkách “ posel a obrán o vše, co měl. Toto se též stalo poště, jedoucí z Blovic do Plzně v noci na den 31. prosince. Když dojela totiž „do lesíků“, zastoupili dva chlapi koňům cestu. Jeden se chopil uzdy koňů, co se druhý zatím blížil k vozu, v němž dvě ženštiny se­děly. Postilon měl předc tolik přítomnosti ducha, že šlehl koně a ujel takto drzým těmto hostům. — Ne však dosti na tom. Druhého dne se ubíral toutéž cestou jistý študující 5. třídy reálníé školy od Chválenic k Plzni. Když přišel „do lesíků", přidružil se k němu neznámý muž a tázal se jej, kam cestuje. Když mu študující řekl, že jde ze svátků do Plzně, radoval se ne­známý, že má soudruha. Cestou rozmlouvali, až neznámý také pravil, „když jdou študenti ze svátků, mají vždy dost peněz" a s napřaženou holí doložil, aby mu peníze dal. Tento řekl, že ničeho nemá a utíkal. Neznámý hodil na to po utíkajícím holí, načež tento klesl na zem. Cizinec jej dohonil, odňal mu 12 zl. a ubíhal stranou silnice. Četnictvo již pátrá po těchto lupičích a střeží nebezpečná ta místa.

 

Přepadnutí (Národní listy 3.1.1865):

Na silnici u Chválenic přepaden byl tyto dni študující vracející se z vánočních svátků z Plánic do Plzně, od neznámého muže, jenž toutéž cestou šel. Když oba přišli ku skále podle silnice se nalézající, vrhl se neznámý náhle na študenta žádaje na něm peníze. Tento uleknut odpověděl, že žádných nemá, čemuž ale neznámý věřiti nechtěl. Když prý jde člověk ze svátků, má vždycky peníze. Študent chtěl se dáti na útěk, neznámý praštil jej ale holí přen nohy, takže ubohý upadl, načež lupič vzal muk tobolky s 12 zl. a rychle odešel.

 

 

Chycený zloděj (Plzeňské noviny 14.10.1865):

V Selčanech u Chválenic byl u rolníka jednoho ubytován jeden vojenský dovolenec, kterýž hostiteli svému ne­očekávaně tím vděčnost svou za pohoštění pro­jevil, že se pojednou ztratil a stříbrné hodinky a šatstvo hostitele s částkou as 20 zl. sebou vzal. V Plzni však zastihla ho ruka stíhající spravedlnosti. Byl v těchto dnech zde totiž za­tknut a soudu odevzdán, stříbrné hodinky a pe­níze nejsou ale více u něho nalezeny.

 

 

Spadl do lomu a usmrtil se (Plzeňské listy 26.5.1881):

Minulou neděli odbývala se v Černicích májová slavnost, která se obyčejně vždy večer tancem ukončí. Tentokráte byla muzika v hostinci „U Krále“. Seladonů i děvčat sešlo se hojně a bavili se, jak náleží. As po půlnoci vyběhlo jedno děvče z hospody, avšak jistý kovářský chasník z Chválenic, který měl na dívku nějak zvláště zamířeno, pustil se za ní, nechtěje to dopustili, aby již domů odešla, jak dívka zamýšlela. Zastaviv ji na cestě, při­měl mladík dívku k návratu do tančírny, v tom však srazil mu vítr klobouk s hlavy a daleko ho odvál. Je­likož byla tma, nemohl chasník klobouk svůj hned najíti; vybídnuv dívku, aby jen šla, že také hned přijde, pustil se za svým kloboukem, jejž vítr stále dále hnal. Avšak chasník se do hospody více nevrátil. — V úterý nalezena pak mrtvola jeho v lomu u okresní silnice, který náleží obecnímu představenému. Lom ten má hloubku 7—8 sábů a jest vodou na 2 sáby naplněn. Nešťastný mladík běže za svým kloboukem dostal se, jak  jak tomu všechny okolnosti nasvědčují, až sem, kde znenadání do lomu spadl a zahynul. Lom ten není ni žádným plotem neb zábradlím ohražen. Případ tento bude snad p. majitelům lomů pohnůtkou, aby dali lomy své nějakými zábradlími obehnali, a bylo by žádoucno, aby kompetentní orgány samy o věc tu se zasadily a majitele k tomu donutily.

 

Článek Plzeňských listů se týkal kovářského tovaryše Josefa Kašpara, syna obchodníka Josefa Kašpara z Chválenic č. p. 42. Utopil se 23. května 1881, k nálezu a ohledání těla došlo 25. května 1881. Zesnulý Josef Kašpar byl bratrem Jana Kašpara, otce budoucího arcibiskupa a kardinála Karla Kašpara.

 

 

Podvodnice Sobotová z Chválenic (1883)

 

Plzeňské listy 4. 4. 1883:

Stává se často, když je v novinách oznámeno, že se nelezly peníze, že si přijdou všeliké osoby s podvodem i pláčem pro ně a myslí, že je musí dostati jakoby byli jejich. Podobně se stalo u mne. Přišla jistá vdova Sobotová (po dvoře Vondrová) z Chválenic s podvodem a s pláčem, že, když nesl její bratr Soukup z Chválenic kabát do zastavárny, že přišel potom ke mně a tu prý, co se vypůjčil, ztratil. Tak prála Sobotová, Já však na to tvrdím, že u mne nebyl z těch chlapíků ani jeden a že mně vůbec nic o tom není známo. P. T. obecenstvo upozorňuji na to, aby dalo na takové chlapíky pozor. Josef Sedlák, hostinský a mistr kolářský.

 

Plzeňské listy 16. 4. 1883:

Tvrdím tímto, že  bylo mých 10 zl. a nikoliv Soukupa z Chválenic, pro které přišla si Sobotová (po dvoře Vondrová) z Chválenic k panu Josefu Sedlákovi, hostinskému v Plzni, chtějíc je podvodem a pláčem na něm vymoci. Co poctivý nálezce pan Josef Sedlák je vrátil mně, začež mu vyslovuji vřelé díky. Frant. Pečenka z Chlumu.

 

 

Požár u Smolků (Plzeňské listy 8. 7. 1885):

V pondělí dne 13. t. m. o půl 4. hodině ranní polekáni jsme byli poplachem zvonů a voláním „hoří!” Požár za­chvátil obydlí truhlářského mistra p. Smolka a v době půlhodiny zmohutněl tak, že úsilí přikvapivších občanů, aby zachránili hořící stavení, bylo marné a muselo se omezeti pouze na zabránění šíření se požáru. Nebezpečí bylo tím větší, že v okolí se nalézalo ještě několik došky krytých statků. Zatím podařilo se úsilím obětovných občanů našich a okolních požár omeziti, čemuž napomáhalo úplné bezvětří a pak naše obecní stříkačka, jež při tomto svém prvním řádném výkonu osvědčila se znamenitě. Nevíme, co by si byli po­čali občané k uhašení požáru, nemajíce stříkačky v místě, tolik ale jisto jest, že by požáru bylo za oběť padlo statků více. Pohořelý, jemuž oheň mimo stavení ztrávil též stodolu, jest pojištěn as na 650 zl. Příčina požáru neznámá. Při příležitosti té nemůžeme zamlčeti, jak výhodným byl by v obci naši hasičský sbor, proti jehož zřízení ozývají se ještě některé hlasy. Marná prý to výloha. Když je třeba, zastane prý „jistý občan tolik, co tři hasiči." Bylo to viděti! Či nebylo by bývalo lépe, aby hašení byl řídil sbor vycvičený, kde nenámahal by se jeden druhého překřičeti, ale řídili by se všickni rozkazy velitele a tak by nezvyšovali všeobecný zmatek?! Doufáme, že po zkušenosti této, přijdou ti páni odpůrci k náhledům jiným, lepším, že v brzce zařídí se i 11 nás sbor hasičský. — Za obětovné počínání při hašení zasluhují vděčného uznání mnozí občané zvl. hostinský p. Červený; při pohledu na ně nemohli jsme potlačiti myšlénku, jak statní by to byli hasiči. Vřelý dík náleží též pánům sousedům, jež ochotně zapůjčili koně a nádoby. K požáru dostavili se též ctěné sbory hasičské z Nezvěstic a Šťáhlav.

 

 

Příběh krkavčí matky (1890):

 

Ve dnech 26. října a 6.–7. prosince se české deníky Národní listyNárodní politika obšírně věnovaly případu krkavčí matky Kateřiny Dolákové, služky, která měla 25. října v patrovém domě na Kozím náměstí v Praze vhodit do záchodu svou novorozenou holčičku. Kateřina Doláková pocházela z Chouzov č. p. 5. Narodila se 15. 3. 1866 a byla druhorozenou dcerou domkáře Josefa Doláka (*1848) a jeho ženy Rozálie Dolákové (*1848). Kateřina měla jednu starší sestru Marii (*1864) a další čtyři sourozence – Barboru (*1868), Jana (1870), nepokřtění děvče (1874), Petra (1875–1881) a Annu (1880–1881). Poslední čtyři sourozenci zemřeli brzy po narození – děvče v roce 1874 nestačilo být ani pokřtěno, Jan zemřel ve věku půl roku.

 

marie 01marie 02

Záznam z porodnice u sv. Apolináře v Praze o narození Marie Dolákové 25. 10. 1890
(pro zvětšení klikněte na příslušný obrázek)

 

Novorozeňátko ve stoce (Národní listy 26. října 1890)

U pana Frant. Hulky, majitele domu a výčepníka lihovin v č. 795/I. na Kozím náměstí, sloužila asi 7 měsíců 24lelá Kat. Doláková z Chouzova u Plzně. Byla v požehnaném stavu, netajila se tím, ba tázala se o radu několika lékařů. Včera o půl desáté hod. dopol. zaslechli učeň a podomek pana Hulky úpěnlivý pláč, který ozýval se z domovní stoky. Učinili ihned poplach, kočí Jos. Linhart otevřel kamenný otvor a vlezl po žebříku do stoky, z níž vytáhl plačící novorozené děvčátko. Ženy ujaly se ihned nemluvněte, jež rychle přivolaná pomocnice k porodu omyla a do peřinky zavinula. Dítko bylo vyvinuté a zdravé a nalézalo se ve stoce asi čtvrt hodiny, prve nežli bylo vysvo­bozeno a na živu zachráněno. Podezření uvaleno ihned na služku Dolákovou, která se vymlouvala a k násilnému odložení dítka přiznati se nechtěla. Při­volaný okresní lékař p. dr. Ploc ohledal za přítomnosti policejního komisaře dítko a dal matku, s níž zavedeno trestní vyšetřování, dopraviti do porodnice.

 

Krkavčí matka (Národní politika 6. prosince 1890)

Předmětem závěrečného přelíčení, které dnes do­poledne zahájil rada z. s. pan Adolf Drbálek, je hrozný čin zoufalé kleslé ženštiny, jaké se téměř v každém ob­dobí objevuji před soudem porotním. Krkavčí matkou, která dnes zasedla na lavici ob­viněných, jest chudobná služka Kateřina Doláková z Chouzova, jejíž zločin líčí žaloba státního zastupitel­stva as následovně:

Letos 25. října asi o půl 9. hod. ráno šla Marie Dekastellová, žena krejčího v domě č. 795/I. na Kozím naměstí, na záchod v druhém poschodí i zaslechla v něm žalostný hlas podobný pláči ma­lého dítěte. Pozorujíc, že nářek vychází z otvoru stoky zá­chodu, seběhla rychle do prvého patra k domácímu, obchodníku s lihovinami Františku Hůlkovi a sdělila mu, že na dně kanálu leží nejspíše pohozené nemluvňátko. Hůlka jí zprvu nedůvěřoval, i pověděla o příšer­ném nálezu Františce Krombholzové, manželce zámeč­níka, jež bydlí v témže domě. Obě ženy se odebraly pak do záchodu v prvním patře, odkud se též hlasité sténání děcka ozývalo, ale shledaly, že tento pissoir je z vnitřku uzavřen. Na jich bušení a volání z nitra nikdo ani ne­hlesl, když však odcházely, zaslechly, jak někdo lije spoustu vody do stoky záchodové. Dekastellová pádila hned do přízemí, kde vyzvala kočího Josefa Linharta, aby stoku otevřel a pohlédl do ní, zda se tam děcko nenachází. Linhart vytrhl hned podlahu v konírně, zdvihl ka­mennou dlažbu a vlezl se světlem do kanálu.

V kalu opodál ústí roury leželo vskutku malé nemluvně, hýbalo ručkama a vy­ráželo z hrdla úzkostný křik. Kolem ubožátka teklo řídké vápno a špína, ale nebyly s to jej zadusiti, jelikož leželo tak vztyčeno, že nemohlo býti odplaveno. Ani voda, která byla z hůry na ně před chvílí vy­lita, děcko nezasáhla. Kočí vzal dítě z blátivé stoky, podal je Dekastellové a ta je očistila; pak povolán lékař a robě dodáno do pražské porodnice. Krkavčí matka, která děsný čin spáchala, byla hned zjištěna. U lihopalníka Františka Hůlky, jenž je majitelem onoho domu, sloužila totiž od konce dubna letošního roku jistá Kateřina Doláková, o níž bylo známo, že jest v jiném stavu. Byvši zatčena, nezapírala hrozný skutek i byla odvezena taktéž do porodnice.

Státní zastupitelstvo ji obvinilo, že dítě ve vra­žedném úmyslu do stoky hodila a kbelík špíny ještě na ně vlila, aby se utopilo. Ona ale nyní tento záměr rozhodně popírá. Vypráví, že se stala matkou následkem známosti, kterou si učinila v domě předešlé paní, Rosy Her­mannové, od níž letos 1. března ze služby vystoupila. Pak byla dva měsíce bez zaměstnání a k Hůlkovům přišla až 1. května, aniž se o svém stavu komu zmínila. Osudný den se odebrala ráno mýti záchodek a tu prý z nenadání se stala matkou robátka, jež bez její viny, aniž by čeho tušila, u otvoru stoky zmizelo. V tom už přišla Dekastellová s pokřikem, že slyší dětské bědování i vyběhla hned za ní do kuchyně k panu Hůlkovi, jemuž prý okamžité řekla, co se jí přihodilo. Když pán nařídil, aby kočí děcko z kanálu vytáhl, nestarala se již více o ně a šla mýti záchod dál, jako by se nestalo praničeho. Vodu z kbelíku prý nevlila potom do otvoru sto­kového, nýbrž do roury vedlejší, která však byla zane­sena, tak že špína z ní přetekla. Ale konaným vyšetřováním se zjistilo, že ženština lže, neboť Frant. Hůlka ani Dekastellová její výpovědi nepotvrdili, a prohlásili je za pouhé vytáčky.

Lékaři soudní ovšem připustili, že se nehoda tím způsobem jak služka líčí, státi mohla, ale právě proto není krkavčí matka žalována, že vražedně na vlastní dítě ruku vztáhla, nýbrž veřejná žaloba služku viní ze zúmyslného opomenutí patřičné péče o život děcka, k jaké je každá matka povinna. Tím, že neučinila pokřik, když její novorozeňátko padlo s výše deseti metrů do hluboké stoky a že na ně ještě vychrstla džber kalu, když dole bez po­moci v bahně tonulo, jeví se být podezřelou z pokusu zabití a je dnes pohnána před porotu. Proces, jejž řídí rada z. s. p. Drbálek, skončí brzo po polednách, jelikož jest k výslechu předvoláno toliko sedm svědků. O průběhu líčení s obžalovanou, již hájí p. JUDr. Emanuel Zítek, přineseme zítra konečný referát.

 

Ze soudní síně (Národní politika 7. prosince 1890)

Kateřina Doláková, která byla včera souzena pro úklad, jímž usilovala o bezživotí svého nemanželského děcka, činila dojem slušné ubohé ženštiny. I ten, koho po přečtení veřejné žaloby naplnilo proti ní největší podezření, byl ještě dojat při pohledu na chudobnou, mladou služku, kteréž onen okamžik, kdy jiné šťastnější ženy jímá hrdé a blahé vědomí štěstí mateřského — přinesl hrůzu, hanbu a neštěstí. A kdo viděl její upřímnou kajícnou lítost, žal a hoře nad smutným osudem, do něhož ji připravil jediný nerozvážný okamžik, nemohl potlačiti v srdci záblesk soucitu.

Jak jsme již sdělili, byla Doláková obviněna, že letos 25. října úmyslně nechala ležeti své novorozené dítě ve stoce domu Frant. Hůlky na Kozím náměstí, kam se zřítilo ze záchodu v prvém poschodí. Ať již robátko hodila dolů sama či spadlo do pro­pasti pět sáhů hluboké pouhou náhodou, měla se dáti do křiku, aby lidé nebožátko vysvobodili; leč lehko­myslná matka tak neučinila, ale vylila ještě džber špinavé vody za dítkem do roury, aby v kalu a smrdutém bahně utonulo. Proto se octla před porotou a podle nepříznivých svědeckých výpovědí se zdálo, že bude vskutku uznána vinou děsného skutku, ač jej popírala se vší rozhodností. Krejčová Dekastellová i žena zámečníka Krombholzová, nájemnice z domu, kde se zločin udál, potvr­dily souhlasně, že obžalovaná nejen o pomoc nevolala, nýbrž ještě rychle do stoky kbelík pomejí vchrstla, aby dítě zahubila. Frantilšek Hůlka pak pravil, že se mu služka přiznala až za dlouhou dobu po činu, když již dávno o všem věděl od jiných lidí, a porodní bába z domu "U Zlaté váhy" pí. Generichová, která byla na žádost Dolákové odpoledne k přelíčení předvolána, rovněž podezření proti ní zesílila.

Avšak soudní lékař, vládní rada p. MUDr. Maška a MUDr. Lilienfeld značně prospěli obviněné příznivým dobrozdáním, v němž připustili, že se celý osudný případ mohl tak státi, jak ho ona vylíčila. Pak bylo líčení odročeno na 3. hod. odpol., kdy po přečtení některých protokolů předseda rada z. s. p. Adolf Drbálek prohlásil průvodní řízení za skončené a udělil slovo veřejnému žalobci. Náměstek státního zástupce pan Vyšín vznesl prosbu na porotce v bystré, důmyslné reči, aby se nedali másti domněnkou, jakoby se místo zločinu udála v tomto případě pouhá nehoda, za kterou obžalovaná není zodpo­vědná. Dítě její ovšem zůstalo naživu, ale to není záslu­hou Dolákové, která je nechala do stoky padnouti a pak zapřevši všechen cit lidský i mateřský, chtěla je zůstaviti mlčky na pospas příšerné smrti v hlubinách bažiny. Že se pádem z ohromné výše nezabilo a vyvázlo pouhým nepatrným pohmožděním, je čirou náhodou, ba zázrakem, a proto žádá za odsouzení pachatelky.

Po tomto playdoyeru se vzchopil k obraně své klientky p. JUDr. Emanuel Zítek, který včerejším prv­ním větším debutem před soudem porotním zjednal si nárok na jméno dobrého a svědomitého obhájce. Když poukázal k důležitému dobrozdání lékařů, již připustili možnost, že Doláková mluví pravdu, označil neúplnost žaloby, jež nesmí spočívati na domněn­kách, nýbrž na pevných důkazech, má-li obvi­něný býti odsouzen. Ty však zde chybí, a jelikož není pravdivost tvrzení obžalované nezvratně vylou­čena, je přesvědčen, že soudci z lidu, kteří v přední řadě mají bráti v úvahu vše, co je na prospěch obviněného, odpoví k dané jediné hlavní otázce záporně. Porotci vskutku po krátké poradě deseti hlasy prohlásili Kateřinu Dolákovou za nevinnou a tribunál ji propustil okamžitě na svobodu.

Na lavicích porotců tentokráte zasedali pp.: Bo­chánek Oldřich, majitel domu na Král. Vinohradech, Stejskal Josef, majitel domu na Král. Vinohradech, Berka Karel, majitel domu na Král. Vinohradech, Babánek František, bankovní úředník a spolumajitel domu v Praze, Sýkora Karel, mlynář v Ouvalech, Kolářík Antonín, truhlář a majitel domu v Žižkově, Krumbholz František, rolník v Ruzyni, Hladík Václav, rolník v Ouvalech, Vyskočil Josef, majitel domu na Král. Vinohradech, a Mencl Jan, majitel parního mlýna v Uhříněvsi, vrchním porotcem pak, který osvobozující výrok ohlásil, byl pan František Mareš, majitel domu v Praze.

Zachráněná dcerka Kateřiny Dolákové dostala v pražské porodnici u sv. Apolináře jméno Marie. Roku 1936 se v kostele sv. Prokopa na Žižkově provdala za Josefa Doušu. Jaký byl další osud samotné Kateřiny Dolákové, není jasné. Po skončení soudu o ní již nemáme informace ani v tisku ani v domovské agendě obce Chouzovy. Je ale jasné jaký by byl osud této matky, pokud by byla uznána vinnou z vraždy svého dítěte. Za podobný čin totiž byla již 21. února 1882 odsouzena Krajským soudem v Plzni jiná služebná příslušná do Chouzov, a to devětadvacetiletá Marie Chmelíková. Zprávu o případu zaznamenal do Knihy příslušníků obce Chouzovy v roce 1884 starosta Josef Bystřický. Podle starostova zápisu byla Marie Chmelíková potrestána třemi roky těžkého žaláře zostřenými dvanácti dny půstu. Trest si odpykávala v ženské věznici v Řepích. 12. července 1884 byla propuštěna, předána do Plzně a odsud 25. listopadu 1884 postrkem do Chouzov. Ve vsi se však nezdržela a "chodila po světě". Identitu této nešťastnice neznáme. Její jmenovkyně Marie Chmelíková, dcera půlsedláka z Chouzov č. p. 3, se narodila až 28. 1. 1862 a odešla 8. srpna 1882 společně s rodiči do Ameriky. Deník Plzeňské listy přinesl 21. května 1882 zprávu o podobném případě dvacetileté služky Kateřiny Chmelíkové, dceři zedníka z Újezda č. p. 9 u Domažlic. Ta svého novorozeného chlapečka 11. února 1882 uškrtila a skončila také na tři roky v ženské věznici v Řepích. Spojitost mezi oběma ženami a jejich případy se přes některé podobnosti nepodařilo prokázat. Mimochodem, v roce 1884 odešla do Ameriky z Chouzov také rodina Dolákových. Nešlo však o rodinu budoucí  "krkavčí matky" Kateřiny Dolákové, která pocházela z č. p. 5, ale o celou rodinu domkáře Matěje Doláka z č. p. 20.

 

 

Neštěstí (Národní politika 20.3.1891):

Politováníhodné neštěstí přihodilo se ve středu v Plzni v Saské ulici. Odpoledne jel do města vozka Josef Braje s nákladem stavebního ka­mene. Proti němu jeli dva hoši, Jaroslav Brejcha, 9 roků, syn Václ. Brejchy, krejčího z Chválenic a Jos. Vacek, 8-letý syn slepého Josefa Vacka, býv. pekařského pomocníka. Hoši vezli dvoukolový vozík na pivo, zachytili nápravou za vůz s nákladem, který vozík od­hodil, přičemž oba hoši padli pod vůz s nákladem tak nešťastně, že zadní kola přejela Brejchu přes prsa a Vacka přes ruku. Vozka sice zastavil ihned koně a lidé chopili se vozu, který z ubohých hochů s velikým namáháním strhli. Byl to hrozný výjev. Pohmoždění ubožáci dopraveni do nejbližšího průjezdu a posláno do nedaleké nemocnice pro nosítka. Než je přinesli, skonal Brejcha ve strašlivých bolestech a druhý hoch dopraven do všeobecné nemocnice.

 

 

Komediant-zloděj (Nové plzeňské noviny 1891):

Jest to jinak samo o sobě dosti všední historka, již pouze dodává trochu zajímavosti dobrodružná postava obviněného, devatenácti­letého potulného komedianta Josefa Šrámka z Tábora, který pro zločin krádeže již po dva­kráte a pro přestupky nejrůznějších druhů již mnohokráte trestán byl. Se soudem přišel znovu do kolisse násle­dujícím případem: Dne 27. července t. r. ode­šel domkář Jan Šimana ze Selčan z domova, uzamkl dvéře domovní a – jak to na venkově zvykem, položil klíč na trámec nad dveřmi. Za krátko se vrátil domu a k svému úžasu shlédl, že jsou dvéře otevřené. Vkročil do před­síně a tu zastihl cizého muže, který takto do­paden, vymlouval se, že nešel krásti, nýbrž šel si jen pro kousek chleba a tvarohu. Když pak se nezvaný ten host vzdálil, shledal Šimana, že toho „chleba a tvarohu" bylo trochu mnoho, neboť chybělo v domácnosti za 94 zl. 30 kr. šatstva a jiných předmětů. Brzy podařilo se Šrámka zjistiti, ačkoli hleděl četnictvo klamati udáním, že se jmenuje Josef Berousek a pochází z Netvořic u Jílového. Ježto Šrámek čin svůj částečně doznal, nezbývalo soudnímu dvoru, jemuž předsedal dvorní rada p. Kučera, než po návrhu veřej­ného žalobce p st. návl. Částka, uznati mla­dého komedianta vinným a odsouditi jej k těž­kému žaláři na dobu 15 měsíců, po kteréž době má odevzdán býti do některé donucovací pracovny.

 

 

Řádění hromu (Národní politika 1.9.1891):

Dne 23. t. m. rozzuřila se hned z rána děsná bouře nad celým okolím Chválenic u Blovic. Lidé z přifařených obcí Želčan a Chauzova zašli se po mši sv. schovat do posledního stavení o samotě stojícího. Někteří byli  ve světnici a jiní v domě. Dvéře domovní byly zavřeny. Bouře zdála se trochu mírnější a tu Jans Šimána ze Želčan chtěl otevřít dvéře ; ale v tom udeřilo a k zemi klesli Šimána a za ním stojící J. Kadera, posluchač hospodářské školy v Táboře. Bylť totiž blesk udeřil do štítu stavení a sjel po plechovém žlabu na odvádění vody právě v tom okamžiku, jak dvéře se otevřely. J. Kadera brzy byl vzkříšen, ale Jan Šimána poranil se o kliku dveří na obličeji a pravou ruku měl ochro­menou. Jest však naděje, že se pozdraví. Ostatním ničeho se nestalo, jen cítili jakýsi otřes.

 

 

Krádež (Nové plzeňské noviny 1893):

Dne 14. t. m. vloupal se do uzamčeného bytu Alžb. Legátové v Plzni otevřenou vyhlídkou 33t letý J. Hoffmann z Chválenic, kde odcizil 3 polštáře v ceně 15 zl. Když vyšel z bytu, dal polštáře ně­jaké ženštině, která se s nimi dala na útěk. Tato, jsouc pronásledována, zahodila polštáře, které zase Hoffmann sebral a s nimi utíkal. Na pokřik policejního strážníka byl prchající pachatel několika občany zastaven a pak zatčen.

 

 

´Útok na velocipedistu (1894)

 

Potrestaný útok na velocipe­distu (Plzeňské listy 25. 10. 1894)

Dne 9. července t. r. vracel se zdejší městský úředník pan Em. Rösch po kole Le­tin do Plzně. Poblíž Chválenic byl, jak jsme tehdy oznámili, přepaden třemi povozníky, z nichž jeden velmi citelně bičem jej šlehnul. P. Röschovi podařilo se vinníka zjistiti v osobě čeledína M. S. i učinil na něj trestní oznámení. Při líčení, konaném u c. k. okr. soudu v Blovicích, byl tomuto za hrubý jeho čin vyměřen trest dvoudenního vězení. Z kruhů velocipedistských ozývají se stále stesky na příkoří, jakých jest pěstitelům tohoto sportu v některých obcích a zejména na silnicích od vozků snášeti. Doufáme, že tento výstražný případ k polepšení poměrů těch přispěje.

 

Potrestaný útočník na velocipedistu (Národní politika 28.10.1894):

Dne 9. července vracel se p. Emanuel Rosch, městský úředník na kole z lázeňského místa Letin do Plzně. Poblíž Chválenic byl napaden třemi povozníky, z nichž jeden bičem velmi citelné jej šlehnul. Panu R. podařilo se vinníka zjistiti v osobě M. S., čeledína z Chválenic i učinit naň oznámení a při přelíčení, konaném u c. k. okresního soudu v Blovicích, byl to­muto za jeho bujnost vyměřen trest dvoudenního žaláře.

 

 

Stařičký žebrák zatčen (Plzeňské listy 3. 11. 1894):

Městská policie zatkla tu včera o půl druhé odpoledne vetchého dědečka, Františka Hoffmanna, příslušného do Chválenic na Blovicku. Nebohý, k práci neschopný kmet, je přes 80 let stár a nucen protloukati se žebrotou. Bude poslán do své obce.

 

 

Zlodějská banda na Blovicku (Plzeňské listy 28. 12. 1895):

Po celý letošní listopad bylo okolí blovické nejisto před drzostí zorganisované zlodějské roty, která se tam z místa na místo potloukala. První krádež spáchala v městě Blovicích, kde z uzam­čených chlívců odcizila 7 husí, 6 krocanů, 7 kachen i 9 slepic v ceně 40 zl. a vypáčivši okno v bytě chudého nájemníka, ukradla mu půl bochníka chleba (!) Aby pak snadněji svůj lup odnésti mohla, vzala si plachtu z vozu zdejší firmy p. Karlíkovy v ceně 20 zl. Na to v krátké době bylo jednomu blovickému občanu z uzamčené místnosti v noci na 29 m. m. od­cizeno prádlo v ceně 20 zl. Kromě toho vloupala se banda ta jistému rolníku ve Vlčtýně v noci na půdu, kde vzala peřiny v ceně 80 zl. Dále ukradla v Selčanech 21 slepic a husí v ceně 15 zl. a v Ůněticíeh husu a prase v ceně 22 zl. Rozumí se samo sebou, že řádění nevítaných těch hostí všude budilo nemalé poděšení, a proto také učiněna bezpečnostní opatření, aby mohli nebezpeční ti škůdci majetku postiženi býti. A skutečně, usilovnému pátráni četníků blovických a štěnovických, kteří dnem i noci za neznámými zloději se pachtili, podařilo se po krádeži únětické postihnouti v lese u Losiné cikánskou bandu Šmídů, Serynků a Růžičků, složenou z pěti mužů a tří žen, u nichž většina ukradených věcí nalezena byla. Dlouhoprsťácká ta banda je již od 8. t. m. za mřížemi a od té doby si teprv obyvatelé Blovic a okolí oddechli.

 

 

Potřeboval na pouť (Plzeňské listy 16. 1. 1897):

O vánocích zachtělo se 18letému lehkomyslnému čeledínovi Václavu Bečvářovi, jenž v Selčanech na Blovicku u rolníka p. Skály sloužil, do Blovic na pouť. Říkal si hospodáři o peníze ze služby, ale ten – věda, jak by to dopadlo – odepřel mu jich. Leč Bečvář pomohl si. Když pantáta do ho­spody odešel, vloupal se mu v sednici do sklenníku a ukradl tam – stovku, celou stovku. Zabendil si, jak se nepatří, koupil si obligátní harmoniku, aby přec byl chlapík, a utekl potom k rodičům do Seče, kde ho brzy četníci chytli. V posteli měl do slámy zahrabáno asi půl sedmé zlatky, na půdě ukryl pět pětek, ale ostatní bylo již v pekle. V těchto dnech senát plzeňského krajského soudu odsoudil Bečváře pro zločin krádeže do těžkého žaláře na tři měsíce.

 

 

Tragický konec velké lásky (1899)

 

Následující dva příběhy se vztahují k tragickému konci vztahu třeadvacetiletého Josefa Pauera z Losiné č. p. 48 a dvaadvacetileté Anny Dortové z Nezvěstic č. p. 2:

 

Vesnický román (Národní listy  11. 8. 1899):

Zednický pomocník Josef Pauer z Losiné u Plzně, učinil si známost před 3 lety s 19-Ietou Annou Dortovou, dcerou domkářky v Nezvěsticích u Blovic. Láska jejich nezů­stala bez následků. Dortová dala život hošíku. Pravě v té době musil Pauer narukovati na 3 roky na vojnu. Před narukováním zapřísahal Pauer Dor­tovou, by mu zůstala věrnou. Slíbili si věrnost na věčnost. Dortová vzpomínala miláčka svého, který ji byl slíbil, že až přijde z vojny, že si ji vezme. Pauer pak častými dopisy vzpomínal jí a svého dítěte. Minul rok, minul druhý a ne nadarmo se říká „sejde z očí, sejde s mysli“. Třetím rokem se Dortová zapomněla s mužem jiným. Na dítě, které jí připomínalo Pauera, zanevřela a v očekávaní mateř­ském žila s milencem novým. V té době vrátil se Pauer, kterého rodiče vymohli z vojny, by jim po­máhal živiti četnou rodinu. První cesta vedla ho k milence a tu když seznal, že se mu byla zpronevěřila, žádal ji, by mu jmenovala svůdce, to však Dortová odepřela. Pauer naléhal na Dortovou stále, než bezvýsledně, zachovávala mlčení, které dohnalo Paura dne 8. t. m. k zoufalému činu. V úterý přišel do Nezvěstic a žádal Dortovou, by se ustrojila a šla s ním na blízkou faru do Chválenic, by obstarali vše, čeho je třeba ke sňatku. Dortová vzala na sebe černé šaty a šli na faru, kdež smluvili dobu ohlášek a dobu sňatku. Na zpáteční cestě došlo k provedeni úmyslu, s kterým Pauer do Nezvěstic přišel. Když došli k Vítkovic lesíku nedaleko Nezvěstic, znovu žádal Pauer, by mu řekla jméno svůdce, ale i nyní to Dortová odepřela. Tu vrhl se na ni Pauer a nožem, který vytáhl z kapsy, podřezal Dortové krk tak, že ji prořízl skoro celou průdušnici. Že boj nebyl lehký, vysvítá z toho, že Dortová utrpěla též několik ran na ruce, když se byla bránila. Dokon­čení vraždy překazila stará poslice, která šla na poštu do Nezvěstic. Před příchodem této, shodil Pauer Dortovou ze stráně dolů. Poslice doběhla do Nezvěstic a po chvíli dostavili se na místo lékaři ze Šťáhlav a Blovic, kteří dali Dortovou dopraviti do plzeňské nemocnice. Za Paurem vypravilo se čet­nictvo, než ten smrtí unikl stíhajícím. Po činu svém utíkal do Losiny, kdež mají rodiče jeho domek. Při­běhl do kovárny a křičel, že spáchal vraždu, odtud veběhl do bytu svých rodičů, strhl ze zdi pušku a vypálil si do prsou dvě rány. Matka jeho, když uslyšela střelné rány veběhla do bytu, kdež zřela z prsou krvácejícího syna. By zastavila proud krve, běžela pro peřinu, kterou chtěla vložiti na syna. Dříve než se s peřinou vrátila, vyskočil Pauer, vy­běhl z domku a skočil do potoku, v němž utonul. Pohřeb nešťastníkův konal se dne 10. t. m. O zachránění Dortové se pochybuje.

 

pauer 01pauer 02

Záznam z chválenické matriky o úmrtí Josefa Pauera (pro zvětšení knikněte na obrázek)

 

Vesnický Othello (Plzeňské listy 11. 8. 1899):

Zářijový podvečer pln kouzla, pln opoždě­ného tepla, vzduch, prosycený vlhkem, chvěl se v dlouhých liniích a západ hořel krvavými barvami. Cestou mezi polmi šli v tichém milostném rozhovoru Josef Pauer s Losiné se svou milou Annou Dortovou, 19letou dcerou domkářky z Nezvěstic. Dortová nesla na rukou plod lásky jejich – dítě. V okamžicích rozloučení shledává člověk, jak bohatý poklad lásky chová ňadro jeho a dnes loučil se slovy nehledanými Pauer, který prvního října narukoval na 3 roky na vojnu, se svou milkou. Přísahali si věrnost na věčnou až věčnost a pln vroucí lásky, zapřísahal ji, by mu zůstala věrnou. „Až přijdu z vojny, vezmu si tě, buď hodná a dej pozor na dítě.“ Vřelými slovy líčil jí, jak založí si svou domácnost, jak budou šťastni. V tichu podvečera dlouho zněla slova rozloučení a když z křídel večera kanuly těžké krůpěje  slz, rozcházeli se s polibky na rtech. Vroucností, kterou jen dodává opravdová láska, sevřel v sled Annu svou, dlouhým polibkem, rozloučil se se svým dítětem, a zmizel v temnu noci. „Věčně tvá, věčně tvůj!“ nevysloveně proudilo dušemi jejich.

Odešel na vojnu. Anna vzpomínala svého  miláčka; on často dopisy vzpomínal jí a svého dítěte. Minul dlouhý rok, minul druhý a ne nadarmo se říká „sejde z očí, sejde z mysli“, Anna pozvolna začala nevzpomínati. S touhou, jež smísena byla nedočkavostí, očekával Pauer té chvíle, až bude moci odložiti vojenský kabát, s dětinskou radostí těšil se na okamžik ten, až povede Annu ku oltáři. V třetím roce zapomněla Anna přísah věrnosti, zapomněla slov miláčka svého, zapomněla dítěte svého a dala svésti se mužem jiným. „Cnost? hlouposti! V nás to leží, chceme-li býti takoví nebo takoví“, deklamuje Jago. Na dítě, které jí připomínalo Pauera zanevřela a v očekáváni mateřství žila s novým milencem svým. V době té přišel Pauer kterého rodiče vymohli z vojny domů, by jim pomáhal živit početnou rodinu. První cesta jeho vedla k milence do Nezvěstic.   

Láska řídila kroky jeho a když přišel, když viděl, že ta, již byl miloval nade vše, již si chtěl vzít, jež byla matkou jeho dítěte, se mu byla zpronevěřila, pomstichtivým vztekem naplnilo se srdce jeho. „Kdo je tvým svůdcem?! zahřměl, neovládaje se. Mluv!“ Krev střelila mu ke spánkům a vnitřní hněv zalomcoval tělem. Mlčení Anny tím více pobouřilo vztek jeho. Naléhal den ze dne na Annu, by mu řekla jméno svůdce, než ta mlčela. Myšlenky neveselé vznikaly v hlavě jeho, a vztek ničím nekonejšený opanoval celou bytost jeho. Pomstít se, vynutit tajemství, které ho rozčilovalo, bylo impulsem k myšlence Smrti. Dne 8. t. m. přišel do Nezvěstic s úmyslem již, že Annu, nepoví-li mu jméno svůdce, zabije.    

Přišel k Anně a vybídl ji, by se ustrojila a šla s ním na faru do Chválenic obstarat ohlášky. Anna ustrojila se do černých šatů a šla, přišli na faru, kdež zařídili vše potřebné ku svatbě, k níž již ohlášky měli počíti tuto neděli. Na zpáteční cestě domníval se Pauer, že nyní již mu Anna sdělí jméno svůdce. Došli k lesíku nedaleko Nezvěstic a tu obořil se Pauer na Annu. „Nyní povíš mi jméno svůdce, nebo tě...“ a posunkem naznačil úmysl svůj. Anna setrvala v mlčení a to rozčílilo tou měrou Pauera, že chytil ji za krk, strhl ji k zemi a žádal, by mu řekla jméno svůdce. Anna mlčela, a tu vytáhl Pauer z kapsy  nůž a prořízl jí hrtan. Jak těžký byl boj, nasvědčuje několik bodných ran na ruce Annině. Cestou k lesíku blížila se stará poslice, která šla do Nezvěstic na poštu, objevením se této ženy zamezilo se dokončení vraždy.

Pauer krvácející Annu shodil ze stráně dolů. „Ježíš Marja“ s napětím všech sil zachroptěla Anna a slova ta byla pobídkou poslici, že běžela do Nezvěstic, kde vše oznámila. Z Nezvěstic bylo telegrafováno pro lékaře a četnictvo. Lékaři ze Šťáhlav a Blovic, když shledali, že stav Dortové je beznadějný, po prvé pomoci dali ji dopraviti do zdejší nemocnice. Za Pauerem vypravilo se četnictvo, než ten smrtí ušel rameni spravedlnosti. Pauer po činu přímo utíkal do Losiny, kdež matka jeho má slušný domek. Rozechvělý přiběhl ke kováři a křičel, že spáchal vraždu. Odtud veběhl do bytu své matky, strhl ze zdi ručnici a střelil se dvakráte do prsou. Nešťastná matka jeho když uslyšela dvě střelné rány, veběhla do pokoje a zatím co bě­žela pro peřinu, by zastavila krvácení rány, vyskočil Pauer z bytu a skočil do nádržky, v niž se utopil. Anna Dortová, které byl proříznut hrtan, leží v stavu beznadějném v zdejší nemocnici. Pohřeb Pauerův konán byl dne 10. t. m.

 

operát

Domovní arch ze sčítání lidu 1921, Nezvěstice č. p. 10: společná domácnost matky
Anny Dortové a její dcery Marie Šimkové s rodinou (pro zvětšení klikněte na obrázek)

 

Anna Dortová Pauerův vražedný útok přežila. Nikdy se neprovdala a žila nadále v Nezvěsticích. Pracovala jako dělnice v zemědělství. Známe jména obou nemanželských dětí Anny Dortové, s jejichž narozením se předchozí tragický příběh pojí. Starší z dcer, Anna, se narodila na jaře roku 1896 a později pracovala v Nezvěsticích jako dělnice. Počátkem roku 1923 se v nezvěstickém kostele Všech svatých provdala za dělníka Martina Kunfrouta. Mladší z dcer, Marie, se narodila koncem roku 1899. Pracovala jako služka a v létě roku 1919 se provdala v Nezvěsticích za kočího – později železničního zřízence – Františka Šimka. Zajímavostí je, že manžel mladší z nevlastních sester, František Šimek, šel starší ze sester, Anně, při svatbě za svědka. V létě roku 1912 se Anně Dortové narodilo třetí nemanželské dítě, František. Anna Dortová se synem Františkem žili ve společné domácnosti s dcerou Marií Šimkovou. Roku 1927 vystoupila Anna Dortová z katolické církve.

 

♦♦♦

 

Příběhy z 20. století

 

Vydával se za Ivana Radanoviče (Plzeňské listy 25. 6. 1902):

Ve vazbě zdejšího krajského soudu je držán zloděj, jenž spáchal celou řadu krádeží, mezi jinými i ve Chválenicích. U neznámého, jenž vydával se za Ivana Radanoviče, byly nalezeny tyto věci: dvoje stříbrné ho­dinky, jeden niklový a jeden silný massivní stříbrný řetěz, přívěšky a jedny zlaté dámské hodinky s krátkým zlatým řetízkem v plyšo­vém červeném pouzdře. Neznámý byl fotogra­fován, fotografie rozeslány úřadům a tu z Radanoviče vyklubal se vícekráte již trestaný zloděj František Urban z Králova Městce Kdo činí nároky na věci nalezené u Urbana, ne­chť se přihlásí u zdejšího krajského soudu.

 

 

Zachycen strojem (Plzeňské listy 8. 6. 1906):

V úterý zachycen byl ve Chválenicích 17lelý syn hostinského Josef Haischmann z Chouzova, který chodí do Chvalenic do školy, řezačkou, při čemž mu byla pata rozdrcena. Těžce poraněný hoch ponechán byl po lékařské pomoci v domácím ošetřování.

 

 

Loupeže cikána Ševčíka alias Janečka (1906)

 

Řádění cikánů (Lidové noviny 19. 5. 1906):

V Poděbradově třídě v Plzni zadržen byl včera ráno 27letý cikán Eduard Janeček, vezoucí na voze opatřeném nápisem Josef Kraft z Lo­siny, různé šatstvo, prádlo, peřiny a pod. Jak se zji­stilo, byl vůz s několika slepicemi a kachnami odci­zen hostinskému p. Václavu Kraftovi v Bambousku u Losina na Blovicku, kdežto ostatní věci, jako ka­báty, peřiny, obuv, ženské šaty atd. pocházejí z krádeží cikány ve Chválenicich provedených. Jane­ček dopraven byl do vazby ke krajskému soudu.

 

»Světský člověk« (Plzeňské listy 21. 6. 1906):

Cikán — »světský člověk« — 26letý Ja­kub Ševčík, táhl dne 8. května o půl páté ráno Mikulášskou třídou čtyřkolový vozík, na němž byly různé peřiny, šatstvo, uškrcená slepice, kachna, několik lahví vína atd. Strážník Vacík, jemuž byl Ševčík pode­zřelým, zastavil jej. Ševčík udal, že se jme­nuje Eduard Janeček a že stěhuje sestru z Bručné do Kotíkova. Strážník mu však ne­věřil a odváděl Ševčíka do radnice. Ten však cestou odhodil revolver, který jeden z chodců zvedl a strážníkovi odevzdal. Na radnici bylo zjištěno, že na vozíku je firma »Václav Kraft, Losiná« a proto pátráno i zjištěno, že vše, co na vozíku bylo, jakož i sám vozík je z krádeží. Tak Ševčík vyboural cihly pod oknem komory Josefa Andrlíka, obuvníka ve Vodokrtech a odnesl různé šatstvo v ceně 131 K 80 h., Anně Veskové, vdově po cestmistru ve Chválenicích, odcizil různé prádlo a šat­stvo, jakož i víno v ceně 86 K 30 h., služce Anně Saurové ve Chválenicích prádlo a šat­stvo za 86 K 40 h., hostinskému v Losiné Václavu Kraftovi vozík, slepice a kachny za 54 K. Včera zodpovídal se Ševčík před čtyř­členným senátem, jemuž předsedal r. z. s. pan dr. Eckl a byl odsouzen do těžkého ža­láře na 18 měsíců, zostřeného 6 posty.

 

 

Nepovedená krádež (Plzeňské listy 27. 12. 1906):

V jistém hostinci v Nádražní třídě usnul brusič Josef Přibaň z Chválenic, čehož použil Alois Šulák, číšník bez zaměstnání a sebral mu z kapsy l0kor. bankovku, kterou si uschoval pod podšívku klobouku. Při této manipulaci byl však hostin­ským zpozorován a zatčen.

 

 

Sebevražda řeznického učně z Chválenic (1909)

 

Zoufal si (Plzeňské listy 28. 7. 1909):

Ve Šťáhlavech v »panském hostinci« byl zaměstnán 171etý řeznický učeň Karel Freund z Chválenic, který v minulých dnech vypil roztok fosforu. Freund druhého dne zemřel. Proč si zoufal, není známo.

 

Otrávil se (Národní listy 29. 7. 1909):

Z Plzně se sděluje: V Šťáhlavech v »Panském hostinci« jako řeznický učeň zaměstnaný I7letý Karel Freml z Chválenic onemocněl v pondělí za divných příznaků a druhý den náhle zemřel. Přivolaný lékař p. dr. Čížek dal hocha dopraviti do umrlčí komory, kdež se pitvou zjistilo, že podlehl a otravě. Při prohlídce kufru jeho nalezena nádoba se zbytky rozpuštěného kostíku, čímž se Freml patrně otrávil. Příčina činu není známa.

 

 

Vandalismus dětí (Český deník 30. 5. 1912):

Z Blovic nám sdělují: V poslední době bylo množství telegrafních isolátorů na říšské silnici z Chválenic ku Selčanům známými dětmi z Chouzova a Selčan zlomyslně rozbito a také památný starý kříž v Hradišti u Blovic byl neznámými pachateli, nejspíše dětmi poškozen. Případy tohoto vandalismu byly ozná­meny soudu v Blovicích.

 

 

Požár chválenického kostela (1912)

 

Následujících několik článků z deníků Čech, Český denník a Plzeňský kraj popisuje události kolem požáru chválenického kostela sv. Martina. Kostel se vznítil během bouřky 2. června 1912. Události se blíže věnujeme v samostatné kapitole, jejíž součástí je i osobní vzpomínka faráře dp. Josefa Fukárka: zde.

 

Kostel bleskem zapálen (Čech 3. 6. 1912):

Minulé neděle 2. t. m. odpoledne snesla se nad Chválenicemi prudká bouře; za silného lijavce udeřil blesk do věže tamního kostela, která v několika minutách ocitla se v plném plameni. Ostražitostí přibylých hasičů oheň lokalisován, ač hrozilo veliké nebezpečí, že za­chvácena bude celá střecha. Zatím co dp. farář Fukárek odnášel Nejsvětější, práce uvnitř ko­stela obezřetně řídil svojí duchapřítomností energický kaplan dp. J. Centner, takže všech­no cenné bylo zavčas odklizeno, škoda je čá­stečně kryta pojištěním.

 

Blesk do kostela (Plzeňský kraj 4. 6. 1912):

Z Chválenic. V neděli 2. června za veliké bouře, jež burácela celým krajem kolem Plzně, sjel o půl šesté večer do věže kostela ve Chválenicích blesk, jenž věž zapálil. Oheň pře­nesl se i do vnitřku kostela, jejž značně zpustošil. K požáru sjelo se 12 stříkaček z okolí a množství mužstva, jež vedením p. Josefa Soboty tak neohro­ženě si počínalo a na zdolání dravého živlu praco­valo, že po dvouhodinném úsilí se podařilo oheň lokalisovati.

 

Nedělní bouře na venkově (Český denník  4. 6. 1912):

Z Nezvěstic se nám dále píše k požáru ve Chválenicích: V neděli před 8. hod. odpol. snesla se nad naší krajinou prudká bouřka, při níž blesk zapálil věž farního kostela ve Chválenicích. S velkým ne­bezpečím podařilo se požár obmeziti na hořící věž až pod trámy zvonů, takže tyto zůstaly neporušeny. Také střecha chrámové lodi byla zachráněna. Na věži byl sice hromosvod, ovšem asi nepotřebný, z dávných dob. Záchranných prací zúčastnily se ha­sičské sbory z Chválenic, Nezbavětic, Nezvěstic, ze Šťáhlav, Střížovic, Netonic, Zákavé, Milinova a Lo­siné. O 8. hodině byl požár zdolán.

 

Nedělní bouře na venkově (Český denník  5. 6. 1912):

Z Chválenic se nám píše k požáru věže chrá­mové ještě toto: Klidná obec Chválenice vyrušena byla z obvyklé sváteční nálady v neděli dne 2. června 1912. Kolem 5. hodiny odpolední rozzuřila se nad obcí děsná bouře, při níž udeřil blesk do věže chrámu sv. Martina, jejíž střechu s kopulí úplně požár zničil. Vnitřek věže samé s trámovím, na němž zvony jsou upevněny, byl zachráněn, ja­kož i sousední krov střechy nad kostelem. Nebýt této záchrany, nabyl požár rozměrů obrovských, pováží-li se síla právě vanoucího větru; bylo se obávati, že vznikne požár i v okolních hospodář­ských živnostech. Z občanů věnovalo se mnoho záchranným pracím a bylo vydatně pomáháno ha­sičům; zvláštní zásluhu o lokalisování ohně získali si svou neohrožeností občané-rolníci pp.: Jan Egermajer, Martin Červený, Petr Červený a Ben. Němec a z hasičů Jan Sobota ml. a Josef Sobota, kteří nedbajíce nebezpečenství, do věže vnikli a zde mocnými proudy vodními vy­konali dílo obdivuhodné záchrany. I ostatní hasiči činili se ze všech sil, aby oheň byl omezen. Do­jemně působilo, když v největším žáru. ozval se náhle zvuk zvonů, jež několikráte smutně, jakoby lkaly nad svým osudem, ač šťastně byly zachrá­něny. Na místo požáru dostavily se hasičské sbo­ry z obcí: Chválenic, Nezbavětic, Nezvěstic, Střížovic, Šťáhlav, Žákavy, Milínova, Losině, Borku Nebylovského a obec Volešná přijela na pomoc s voznicí na vodu. Zajímavo jest, co ve spisech kostelních zaznamenáno jest o dřívějších blesko­vých úderech do věže chrámové. Tak dne 28. červ­na 1760 okolo 7. hod. večerní byl pod věží bleskem zabit učitel Pavel Fencl v 35. roce věku svého u přítomnosti synů svých Vincence a Karla, jimž se nic nestalo. Všichni tři zvonili dle tehdejšího oby­čeje proti mračnům. V pozdějších letech shořela věž následkem úderu bleskem a tento úder jest tedy třetím, kdy zničen celý svršek i s kopulí. Litovati sluší netečnosti, s jakou mladí lidé přihlíželi strašnému tomuto diva­dlu; na povzbuzující slova k práci odpovídali výsměchem a sprostými odmluvami. Tak nyní ten dorost zajímá se o otázku vzájemné svépomoci. Za to ženy projevily ochotu nebýva­lou, ač zoufalými křiky značně stěžovaly namnoze situaci; tak s ochotou nevšední vynášely bohoslu­žebné věci z kostela Páně, takže v okamžiku bylo vše odneseno. I vevnitř chrámu znamenati jest stopy blesku, ač dosud značnější poruchy kromě varhan, jež vodou jsou zničeny, ve vnitřku chrá­mu nebylo pozorovati.

 

Z Chválenic (Plzeňský kraj 11. 6. 1912):

Dodatečně se nám oznamuje: K po­žáru věže našeho kostela dostavil se nejdříve sbor dobrovolných hasičů z Nezbavětic, jenž vzdor šíření se ohně na druhé části kostela svými obětavými muži za vedení velitele Václava Sedláka požár po dvouhodinném úsilí lokalisoval. Že požár byl utlumen, děkovati sluší jen nadlidské obětavosti jmenovaného sboru, neboť bez ní byl by celý kostel padl za oběť zhoubnému živlu. Jiné zprávy, které v tomto směru byly šířeny, neodpovídají pravdě.

 

 

Zjištěné jméno sebevrahovo (Český denník 22. 9. 1912):

Před několika dny přinesli jsme zprávu, že na trati Plzeň-Vídeň mezi Domyslicemi a Blovicemi spáchal neznámý mladík sebevraždu, vrhnuv se před přijíždějící vlak. Včera byla totožnost usmrceného zjištěna v osobě 18tiletého zámečnického učně Jana Pedála z Chouzova který pro nepatrné pokárání na stavbě v Plzni dm 16. září ráno utekl a pak se dal přejeti.

 

 

Neopatrný cyklista (Český denník  27. 9. 1912):

Nepomuckou třídou smě­rem k Podhájí v Plzni jel včera po 10. hodině dopolední 29letý zedník František K. z Radyňské ulice tak neopatrně na kole, že před domem čís. 51 povalil k zemi z trhu se vracející 42tiletou manželku tesaře, Marii Kvíderovou z Chválenic. Kvíderová utrpěla pádem odřeniny na obou kole­nech a musila vyhledati pomoci městského lékaře p. Dra. Špoláka. Zranění její jest však na štěstí lehké.

 

 

Následky prohýřené noci (Český deník 2. 4. 1913):

Zámečník, 33letý Josef Suchý z Plzně vyjel si dne 27. listopadu do okolí Chválenic, večer přišel do Chválenic, kdež byla zábava, a tam vydával se za svobodného, pil, tančil a několika tanečnicím nabí­zel lásku. Aby pobavil účastníky zábavy, přestrojil se za Turka. Kdes sebral ženskou sukni, obrátil si kabát naruby a na hlavu si nasadil turban, za kterým byla zastrčena husí peroutka. Kol pasu měl ovinutý červený šátek, a aby měl i zbraň, zastrčil si za šátek ten kuchyňský nůž. K ránu teprv odcházel z hostince na stanici v Nezvěsticích. V hlavě měl »spytihněva« po požitém alkoholu, celonoční pobyt v hostinci, tanec a vše, co s tím souvisí, nebylo bez vlivu na Suchého. Polní cestou z Chválenic do Nezvěstic šla pro­vdaná Marie Š. Tu když Suchý spatřil, pustil se k ní přes brambořiště, tázal se jí, kam jde, a žádal, by jej vzala s sebou i dodal, že půjde s ní sám, když jej nevezme. Š. jej odbyla, by šel svou cestou, než Suchý byl neodbyta. Činil jí různé návrhy a náhle ji chytil oběma rukama, přenesl přes vozovou cestu na pa­louček, kdež ji srazil k zemi. Š. se bránila, strhla jej k zemi a po chvíli podařilo se jí vyprostiti se z rubou rozjařeného, než Suchý znovu ji srazil k zemi, znovu se tahali. Š. vyskočila a Suchý křičel »Hej šup«, zatím Š. oklamala Suchého výkřikem: »Pojeďte strejčku rychle«. Suchý na to volání se sebral a chvátal k Nezvěsticům. Včera zodpovídal se Suchý ze zločinu veřejného násilí, kterého se dopustil bezprávným obmezováním osobní svobody. Po provedeném líčení byl odsouzen do těžkého žaláře na 5 měsíců, zostřeného 5 posty. Soudnímu dvoru předsedal vrch. rada z. s. pan Hruška, žalobu zastupoval chéf stát. zastupitelství p. dvor. rada Koupil.

 

 

»Peníze, nebo život!« (Venkov 16. 4. 1914):

Dne 4. t. m. po 10. ho­dině dopolední byla dcera obchodníka Barbora Opa­trná z Těžkova u Mýta na silnici z Mýta do Těžkova v lese přepadena neznámým mužem, který jí přilo­žil revolver ke spánku se slovy: »Peníze, nebo život!« Když lupiči odpověděla dívka, že nemá peněz, žádal cenný předmět. Opatrná se mu vytrhla a prchla domů. Pátráním četnictva zjištěno, že lou­pežného útoku se dopustil 21letý horník Rudolf Za­hradník, ve Chválenicích u Plzně rozený a do Milče u Přeštic příslušný. Přepadená dívka jej poznala dle podobizny. Lupič zmizel.

 

 

Manžel-násilník (Právo lidu 16. 9. 1915):

Z rodin. Manželka Anna Sobolová z Křimic má velmi svárlivého muže, násilníka. Posledně se stalo, že několikráte za týden vyhrožoval jí zabi­tím. Došlo to tak daleko, že musila od něho utéci do Chválenic, ale ani tam jí nedal pokoje a na za­čátku září za ní přišel. Chtěl dveře jejího bytu vypáčit sekyrou a vyhrožoval jí zabitím. Ani v tomto případu nezbylo nic jiného, než dovolávati se pomoci úřadů, které násilníka zatkly.

 

 

Bleskem zabita (Právo lidu 30. 7. 1916):

Dne 25. července, v úterý po páté hodině, snesla se nad Netonicemi u Prusína malá, ale prudká bouře. Tu se pojednou za su­cha zablesklo, strašný úder hromu poděsil kde ko­ho, proto každý hleděl se skrýti. Leč mnoho úkry­tů je nebezpečných, ale lidé nedají si radit. Tak nalezla na poli u Netonic k Černému Lesu dívka Filomena Balvínová z Chválenic předčasnou smrt, když toho dne pomáhala své sestře, provdané Ko­márové. V kritickém okamžiku schovala se do bud­ky, kde našla ji sestra po udeření hromu jako mrtvolu.

 

 

Nejasnosti kolem smrti Bohuslava Brejchy (1917)

 

Následující dva články se věnují smrti syna chválenického řídícího učitele Bohuslava Breychy, Bohuslava Brejchy. K tragické události došlo 25. února 1917:

 

bohuslav

Poděkování rodiny Bohuslava Brejchy – pro zvětšení
klikněte na obrázek (deník Český kraj 9. 3. 1917)

 

Šestnáctiletý sebevrah (Český deník 1. 3. 1917):

Na půdě domu svých rodičů oběsil se v neděli dne 25. února odpoledne l6letý posluchač I. ročníku učitelského ústavu v Plzni Bohuslav Brejcha, syn řídicího učitele ve Chválenicích u Plzně. Přivolaný obvodní lékař p. Dr. Pavlík z Plzence mohl již jen smrt konsta­tovat!. Proč mladého studenta tak záhy život omrzel, nedalo se dosud zjistiti. Pohřeb studenta konal se v úterý ve Chválenicích.

 

Úmrtí a pohřeb Bohu­slava Brejchy (Český kraj, březen 1917):

Z Chválenic. V neděli dne 25. února odpoledne zemřel náhle, nedokončiv brázdy své práce, nadaný a nadějný syn p. řídícího učitele, Bohuslav. Byl radostí svých rodičů, a proto lze chápati jich velký zármutek. S nimi bolest i zá­rmutek sdílelo veškeré občanstvo nejen u nás, nýbrž i v okolí. Důkazem toho byla celá řada květinových darů a imposantní účast všech vrstev při pohřbu.

Průvod s hudbou zahájila školní mládež, za nimi pak: Hospodářská beseda, studující dívky a studující z Nezvěstic, žáci IV. A druhé české reálky v Plzni, kandidáti I. ročníku paedagogia z Plzně s p. prof. Staubrem, dlouhá řada družiček a mládenců z Chvá­lenic, řada bílých družiček, družička bílá, s věneč­kem na polštářku – sl. Aninka Rancová – družička černá, se zlomenou svíčkou na polštářku – sl. Baruška Kašparová. Kondukt vedle místního du­chovenstva a dp. faráře Müllera z Plzence vedli pp. prof. dři Kadeřábek a Farský. Za nimi studující z Nezvěstic a družičky z Chválenic, střídavě nesli bohatě květinami pokrytou rakev; kol rakve nesli mládenci s bílou stuhou věnce a kráčely shory dob­rovolných hasičů, s župním starostou p. Červeným v čele. Za rakví ubírala se hluboce zarmoucená rodina p. řídícího učitele s příbuzenstvem a ne­smírná řada občanstva. bylo viděti p. starostu obce s výborem, místní školní radu, představenstvo a dozorčí radu Raifeisenky, pp. starosty okolních obcí, pí Honzíkovou, c. k. poštmistrovou z Nezvěstic, pí Jakoubkovou, choť vrchního revidenta a přednosty, adjunkta dráhy Šimanna s paní, choť p. učitele Uhra, sl. učitelku Hřebíkovou, továrníka Holého s rodinou vesměs z Nezvěstic, rodinu p. lesního z Ptenína, slečny p. ředitele velkostatku Otty ze Šťáhlav, p. řídícího učitele Koptu ze Žákavy s paní atd. atd. Obřady v kostele vykonal za asistence ostatních duchovních místní kaplan a bývalý jeho katecheta, který se jako s bývalým žákem, svým milým Božou, rozloučil dojemnou řečí:

"Přátelé moji! Přinesli jste sem mrtvolu drahého zesnulého, mrtvolu našeho bratra, hodného a nadějného syna, nadaného studenta, mého bývalého žáka, a já bych rád nad rakví jeho pronesl několik slov, dal mu po­slední s bohem a řekl veřejně, jak mi byl milý a jak ztrátu jeho' bolestně nesou rodiče, bratr i sestry, jeho pp. profesoři, i jeho spolužáci, bývalí i ny­nější. Těžko se mi bude mluviti, a pochopíte a po­rozumí z vás každý, komu zemřela bytost milá a drahá. Ve chvíli takové ústa umlkají, a člověk by nejraději klekl, ruce k Bohu zvedl a slzami k němu poprosil a zavolal. Co vás tu stojí, každý dnes vzpo­míná, jaký byl náš drahý zesnulý – nedivte se, tím více a tím vroucněji, že vzpomínám já, když tě jsem znal jeho chování ve škole i v rodině. Na mysli mám jeho jemné, skromné a ušlechtilé způ­soby, jeho výborný prospěch ve studiích, jeho umění hudební, vzpomínám jeho oddané a vroucí lásky k rodičům i sourozencům. Nedivte se, že dnes nad rakví jeho stojím do duše jsa zarmoucen a že v bolestných myšlenkách měřím a vážím velký a těžký ten bol. Zemřel – zarmoucení pp. rodičové, Vám drahý, mně i jiným velmi milý Bohuslav —  a já chtěl bych vás potěšiti u jeho rakve. Jak to dovedu? Hle, vaše radost, vaše chlouba, leží tu, při­chystána k pohřbení! Ó, jak těžce ranil Bůh srdce vaše, jak hořký kalich dal vám pití! Láska a. od­danost vaše prokázala mu poslední službu: důstojně uložit jej na posvátném poli – a on sel s vámi loučí. S Bohem, drahý tatínku, s Bohem, má milá maminko, dává vám Bohuslav váš ústy mými. Bůh vám odplat lásku vaši otcovskou a mateřskou! Milý bratře, Helenko a Mařenko, maminka nás všechny se stejnou láskou odchovala, tatínek se o nás všech­ny pečlivě staral – pod společnou střechou prožili jsme mnoho šťastných dnů – a mne již není! Na­hraďte drahým rodičům, i za. mne, co já více učinili nemohu. I s vámi, milí studující, se loučí můj milý Bohuslav, váš nynější i bývalý spolužák, a volá: s Bohem – a jednou na shledanou! Vysloviv srdeč­ně, uctivé a vděčné: Zaplať Bůh všem, kdož slovy útěchu, – ať ústně či písemně: darováním věnců a kytic, i jiným srdečným způsobem projevili účast v bolu a jak zbožnou, tak hojnou účastí při pohřbu uctili památku drahého zesnulého – jmenovitě ře­ditelství paedagogia, ředitelství druhé c. k. české reálky v Plzni, P. T. pp. prof. dru Kadeřábkovi, Staubrovi, dru Farskému, studujícím I. ročníku pae­dagogia, studujícím IV. A c. k. druhé reálkv, stu­dujícím dívkám a studujícím z Nezvěstic, dívkám a mládencům z Chválenic, Hospodářské besedě, sbo­rům dobrovolných hasičů z Chválenic a Nezvěstic" – pokračoval: "Konečně loučím se s Tebou i já. můj milý Bohuslave, a to v těch místech, kde jsi zpíval a zpěv tak rád doprovázel. Dei gloriam – volám – cantabas in choro, cantes et in coelos — a připojuji- slova básníkova: "Ó, spi jen tiše, kol zasypán jsa růžemi! Vždyť na nebi je tolik krásy a tolik smutku na zemi! Přejme mu – tak končil dp. Centner svou řeč – co verš tak něžně vyjadřuje: Tichý sen mezi růžemi!"

Nato vyšel průvod na hřbitov, kde s asistencí ostatních dp. pánů obřady vykonal vdp. prof. dr. Kadeřábek, při nichž zpěv řídil p. řídící učitel Bouček z Prusin. Do hrobu rakev spustili studenti z Nezvěstic a paedagogia. Země budiž mu lehkou! Kytice a věnce zaslali, vedle příbuzenstva, pokud bylo možno zjistiti: rodina p. starostova, ro­dina Kašparova (hostinského), Egermajerova, Kosnarova. Červeného Vojtěcha, Bendova, Nolčova, Šim­kova, dp. Centner (Milému Božovi), studující IV. A reálky, věnec, a kytici I. ročník paedagogia. studu­jící z Nezvěstic, studující dívky z Nezvěstic (Milému cestovateli), dívky a mládenci z Chválenic (Poslední pozdrav) a celá řada ještě kytic beze stuh. Celý ráz pohřbu a všeobecná účast při něm byly důkazem, jak všem milý byl drahý zesnulý, a jaké úcty a vážnosti požívá rodina nejvýše zasloužilého našeho p. řídícího učitele Brejchy. O smrti nebož­tíkově kolují různé pověsti: přátelům jeho proto za­jisté stačí rozhodné ujištění místního kaplana Jos. Centnera, že Bohuslav skončil svůj život pouhou nešťastnou náhodou.

 

 

Vražda 20-leté služky Marie Štěpánkové ve Šťáhlavicích (1927)

 

Příběh nezletilé služebné Marie Štěpánkové v nedalekých Šťáhlavicích se odehrál v noci z neděle 18. září na pondělí 19. září 1927 ve statku č. p. 16 na šťáhlavické návsi. Více než rok nebyli vyšetřovatelé schopni najít sebemenší stopu, která by jim pomohla dopadnout pachatele. Vyšetřování ještě více zamotal pražský hypnotizér Vrba zvaný Svengali, jehož médium přivedlo počátkem roku 1929 vyšetřovatele na stopu nevinné chválenické selky M. K. Koncem ledna 1929 se ke vraždě sice přiznal tehdy dvacetiletý dělník František Škoda ze Starého Plzence, avšak již v dubnu byl pro pevné alibi propuštěn na svobodu. 

Příběh plnil stránky novin a časem začal být - i kvůli krutému způsoby vraždy a neznámému vrahovi - nazýván tajemným. O "Šťáhlavické vraždě" se dozvídali čtenáři celostátních novin v letech 1927 - 1935. Případ s neznámým vrahem dokonce volně inspiroval i spisovatele Jiřího Marka při psaní povídky "Hra" pro knihu "Panoptikum starých kriminálních příběhů". Zatímco povídka zachovává místo vraždy s jeho okolím a mění pouze identitu zavražděné a svědků, ve filmovém zpracování povídky, v seriálu Hříšní lidé města pražského, je již děj přemístěn do okolí Nymburka. Podrobný příběh šťáhlavické vraždy a souvislost činu s Chválenicemi najdete zde.

 

 

Automobilové neštěstí na Plzeňsku (Lidové noviny 25. 7. 1928):

V ne­děli časně ráno došlo u Chválenic nedaleko Plzně k těžkému automobilovému neštěstí. Šo­fér J. Marek vezl do Jindřichova Hradce z Plzně v autodrožce plzeňské dopravní firmy A. Vlček A. Kouteckou, která cestovala v prů­vodu své dcery. Na silnici u Chválenic z ne­známé příčiny sjelo auto do příkonu tak prud­ce, že karoserie vozu byla téměř úplně roz­bita. Šofér utrpěl velice těžká zranění vnitřní i vnější, kdežto pí Koutecké i její dcera byly poraněny jen lehčeji. Všichni zranění byli do­praveni do plzeňské nemocnice.

 

 

Bez peněz, ale s benzínem (Lidové noviny 10. 3. 1934):

V noci na včerejšek se vloupali do kampeličky ve Chválenicích u Plzně dosud neznámí zlo­ději, kteří přijeli autem a vylámali dvě ohnivzdorné pokladny, z nichž však nic neukradli, poněvadž peněz tam nebylo. Potom kasaři poškodili benzinovou pumpu obchodníka Tomana v téže obci a po­něvadž byli bez benzinu. načerpali si 90 litrů pohonné látky a zmizeli.

 

 

Motocyklista zabit při srážce s autem (Národní listy 8. 8. 1934):

Včera o 13. hodině srazil se motocykl s náklad­ním autem nedaleko Želčan u Nezvěstic na Plzeňsku. Při srážce byl zabit motocyklista, v němž byl zjištěn 32letý typograf grafických závodů „Nové doby“ Antonín Kohout z Plzně. Mrtvola Kohoutova byla ponechána na místě srážky do příchodu soudní komise.

 

 

Vloupání do bytu (Republikán 27. 10. 1938):

Do bytu Josefa Šebka v Chválenicích vnikli v odpoledních hodinách do­sud nezjištění zloději a odcizili mimo 250 Kč na hotovosti, zlatý řetízek k hodinkám, 2 zlaté snubní prsteny, zlatý pánský prsten a různý oděv. Škoda činí 2.230 Kč.

 

 

Hrál si na oběšence (Lidové noviny 29. 7. 1939):

Desetiletý synek Miroslav Benda z Chválenic u Nezvěstic si ve čtvrtek hrál s pětiletým Miro­slavem Šrámkem na zahradě otcovské usedlosti, zatímco jeho rodiče i čeleď pracovali na poli. Bendu napadlo pochlubit se mladšímu Šrámkovi uměním napodobit oběšence. Na stromě byl upevněn jedním kon­cem motouz na zavěšení prádla. Chlapec strčil hlavu do smyčky a napodoboval oběšeného na neštěstí tak přizpůsobivé, že když se smyčka z nenadání zadrhla, zůstal v ni vězet delší dobu a než na poplach pětiletého Šrám­ka přiběhli lidé z pole, byl nešťastný hošík už mrtev.

 

 

Smrt mladého inženýra (Lidové noviny 26. 8. 1939):

Ve čtvr­tek odpoledne na úplné volné silnici mezi Vlčtejnem a Zelčany zastihla znenadání smrt mladého inženýra Škodových závodů v Plzni Zdeňka Skálu. Vracel se na kole z návštěvy své manželky, která dlí na letním bytě ve Vráži u Písku. V zatáčce sil­nice u Zelčan zachytil bicyklem o silniční patník a spadl s kola nešťastně střemhlav přímo na kámen, takže si rozrazil lebku a byl ihned mrtev.

 

 

Smrt žačky v Želčanech (1939)

 

11letá zachycena nákladním automobilem (Národní listy 12. 9. 1939):

V obci Želčany u Blovic se stalo v sobotu neštěstí, jemuž padla za oběť jedenáctiletá školačka Marie Jandová ze Želčan. Jandová chtěla přeběhnouti v Želčanech silnici ve chvíli, kdy obcí projíždělo těžké nákladní auto. Děvče si toho nevšimlo a přebíhalo sil­nici. Opačným směrem Jelo však auto osobní, řidič nákladního automobilu se mu musel vy­hnouti, při tom se však Již nemohl vyhnouti Jandové, kterou zachytil a odhodil stranou. Děvčátko zůstalo ležet na pokraji silnice se smrtelnými zraněními. Bylo převezeno neprodleně do plzeňské nemocnice, kde se lékaři namáhali marně zachovati je při životě. Jan­dová v pondělí smrtelnému zranění podlehla. Případ byl vyšetřován četníky, kteří zjistili, že řidič nákladního vozu nemá na tragickém neštěstí, jež vzrušilo obec i širé okolí, jaké­koli viny.

 

Neunikla smrti (Lidové noviny 12. 9. 1939):

Jedenáctiletá ško­lačka Anna Jandová ze Želčan u Blovic uhnula v sobotu večer při přecházení silnice autu, přijíždějícímu z jedné strany a vběhla přímo pod vůz, který se hnal z druhého kon­ce vesnice. Auto Jandovou povalilo a smrtel­ně zranilo. Děvčátko ještě v noci v plzeňské nemocnici zemřelo.

 

 

Výtržníci ve chválenické hospodě (1939)

 

Dozvuky plzeňského jarmarku (Nová doba 22. 11. 1939):

Blovice, 20. listopadu. Plzeňáci maji sice už týden po jarmarce, ale v Blovicích soud začne o něm právě jednat. Příčina tohoto soudního projednávání je velmi zajímavá. V Plzni na jarmarce byli tři povedení chlapíci, Hynek a Antonín Šlehoferovi z Měcholup u Nepomuka a Václav Draský z Přešína na Blovicku. Asi se jim tu jejich »záležitosti« dařily a jarmark jim přinesl dobrý zisk. V Plzni zna­menitě popíjeli, a když vsedali do kočáru, kte­rý je měl dovézti k domovu, byli už opilí. Ces­tou zpívali, hlomozili, konečně, museli přece upozorniti na to, že jako velké panstvo se ve­zou. Tak dojeli až do Chválenic. Podle všeho je přepadla žízeň a tak vešli do obchodu, kde nalévají lihoviny, a posílili se. Dostali zase chuť na pití a posadili se potom v místním hostinci. Bujností nevěděli, co dělat a tak ho­lemi tloukli do stolů, rozbíjeli sklenice, ohro­žovali ostatní hosty – dva zranili, a když se nabažili, šli dál. Zatím sešlo se po odchodu trojlístku v hostinci více lidí a prohlíželo spousty, které tu byly opilci nadělány. Velké bylo překvapení, když se trojlístek vrátil a kde se vzala, tu se vzala s nimi i hudba. Po­tom to teprve dopadalo. Chlapíci honili ženy a chtěli, aby s nimi tančily, řádili a zpívali, a to až do té doby, než přišli přivolaní četníci. Ti jim zkazili náladu, a že »veselí« trojlístku ne­přáli, hned si ho vzali s sebou a odvezli ho do vazby do Blovic. Budou souzeni za zranění dru­hých, obtěžování, ničení a z jarmarku bu­dou sotva mít výdělek.

 

Odsouzení výtržníci (Lidové noviny 6. 3. 1940)

Plzeň. Krajský soud v Plzni odsoudil čtyři trhovce Hynka a Antonína Šlehoferovy z Nepomuku a Václava a Josefa Draské z Blovic, kaž­dého na čtyři měsíce do žaláře, podmíněně na dva roky, pro zločin veřejného násilí. Čtveřice letos v lednu vyvolala v hostinci Josefa Peterky ve Chválenicích v opilosti výtržnost a rvačku. Obořila se i na četníky, kteří přijeli zjednat pořádek.

 

 

Pád smrti (Lidové noviny 31. 1. 1940):

Dvaapadesátiletý Josef Švec nakládal v pondělí na poli u Chválenic z vysokého stohu slámu na vůz. Vylezl na strop a snažil se svalit na povoz zmrzlou slámu. Pojednou se sláma utrhla. Švec upadl střemhlav na umrzlou zem a rozrazil si o zledovatělý sníh hlavu. Byl ihned mrtev.

 

 

Netěšil se z lupu (Lidové noviny 17. 7. 1940):

Plzeň. Četnická pátračka v Plzni usvědčila z krádeže a loupeže na Nepomucku Tomáše Štrachtu, jenž za součinnosti několika společníků vyloupil ve Chválenicích byt, z něhož odnesl za dva tisíce K skvostů. Četníci zatkli Štrachtu ve Velkém Boru u Horažďovic a našli u něho část šperků uloupených ve Chválenicích. Jiné skvosty pocházely z krádeže u Josefa Reitštiše v Pískově u Přeštic. Štrachta měl při zatčení na sobě oblek, o němž tvrdil, že jej koupil, ale nemohl udat, kdy a u koho. Podlo všeho ukradl šaty K. Šlehoferovi v Ježově.

 

 

Rvačka pro tři řádky brambor (Lidové noviny 19. 9. 1940):

Plzeň. U nájemce rolnické usedlosti Rudolfa Döllingera v Želčanech bydlí v podnájmu krom železničního zřízence Václava Kuleho ještě dělník Václav Vavříčka. Döllinger žije s dcerou Kuleho ve společné domác­nosti. Proto i vztahy Döllingera ke Kulemu jsou dobré. Ti dva se však znepřátelili s Vavříčkem pro tři řádky brambor. Snad teprve soud vysvětlí, zda mu ty tři brázdy Döllinger pronajal, nebo jakým právem si tam onehdy šel Vavříček nakopat na Döllingerovo pole brambor. Kule Vavříčkovi vytrhl motyčku, pak prý Vavříčka společně s Döllingerem vyhodil za mez, z čehož povstala obecná rvačka.

 

 

Následky jízdy na kole (kronika Keslových, Netunice, 1941):

Při jízdě na kole si zlomila nohu Vlasta, dcera J. Heřmana, domkáře z Chouzov. V nemocnici v Plzni zlomeninu spravili, ale po krátkém čase při uklouznutí, si nohu zlomila znovu, tak nešťastně, že noha musela být odejmuta. Po delších útrapách zemřela.

 

 

Za slepice (Lidové noviny 24. 10. 1942):

Senát krajského soudu v Plzni odsoudil za předsednictví soudního rady dr. Dušánka 42letého řeznického pomocníka Josefa Diviše z Želčan, mnohokrát už trestaného pro zločin krádeže a přestupek podílnictví na krádeži a z podvodu na tři roky do těžkého žaláře. Diviš v zlodějské společnosti, ke které náleželi i dva mladiství, kradl v okolí Plzně drůbež a dodával také nepoživatelné maso. Odsouzený trest přijal.

 

 

Tragédie na němém statku (Polední list 23. 8. 1944)

Ve Chvalenicích na Plzeňsku je statek V. Čady, který je v kraji vel­mi známý tím, že tu není křik, že tu mnohdy v nejrušnější práci není sly­šet ani slůvko řeči. Je to totiž statek hluchoněmých. Hospodář, hluchoně­mý, má manželku též hluchoněmou. Nikdo proto nevěděl z okolí, že to na statku neklape, že tu dochází k čas­tým neshodám a různicím. Pojednou však přišlo jednání o rozvod, 64letá manželka se tím velmi trápila. Její lítost dostoupila vrcholu, když si ho­spodář přivedl novou hospodyni, mla­dou a rovněž hluchoněmou. Občanům, kteří docházeli pro vodu do studně na statku, bylo divné, že voda ve studni je kalná a u studně jsou dřeváky. Provedli proto pátrání s hákem a tu vytáhli nebohou ženu, která ukonči­la tragédii na věnném statku skokem do studně.