Navigace

Obsah

HISTORIE VSI ŽELČANY

 Jiří Sankot

 

 

 

HISTORIE VSI ŽELČANY

Nejstarší písemné zmínky

Nález pokladu z 11. století

Do počátku třicetileté války

Rokycany prodávají ves Želčany

Po třicetileté válce

Nejnovější historie

Současnost

 

ALEJ REPUBLIKY V ŽELČANECH

Vysazení Aleje republiky roku 1969

Natáčení dokumentu České televize roku 2018

 

 

Historie vsi Želčany

Nejstarší písemné zmínky

Ves Želčany jsou v současné době společně se sousední vsí Chouzovy administrativní částí obce Chválenice. Původně jako samostatná obec se Želčany objevují v historických dílech až poměrně pozdě. Nejstarší písemné záznamy pocházejí z let 1377–1379. V roce 1377 jsou v souvislosti se sporem o obsazení chválenické fary jmenováni Jan a Vrbata ze Želčan, svědkové faráře Jindřicha Kabáta vladyky Viléma z Pušperka. V roce 1379 jsou Želčany zmíněny v berním rejstříku Plzeňského kraje. V tomto případě jsou uváděna jména Mladota a Hohniber, jímž patřilo ve vsi šest statků. Želčany měly již ve středověku strategicky výhodnou polohu v údolí Střížovického potoka, mezi hrady Radyně a Vlčtejn a na královské silnici z Plzně do Nepomuka.

 

Nález pokladu z 11. století

Zdá se, že skutečná historie Želčan výrazně předchází první písemné zmínky. Svědčí o tom nález mincí, uskutečněný v roce 1884 při stavebních pracích ve zdejší usedlosti čp. 25. Při kopání základů – údajně na hrázi zaniklého rybníčku – narazil majitel nejprve na plochý břidlicový kámen a pod ním prokopl hliněnou nádobu džbánovitého tvaru. Z nádoby se vysypalo 2116 mincí, denárů z doby knížete Oldřicha, a čtyři malé náušnice. Mince – malé střibrné plíšky – byly vyraženy v domácí vyšehradské mincovně. Celý poklad vážil 2 kg. Většinu mincí prodal hospodář Valdštejnovu zahradníkovi na Kozlu,archeologovi a tajemníkovi plzeňského historického muzea Františku Xaveru Francovi. Starší a početně nevelkou částí pokladu byly bavorské mince z 10. století, nad nimiž několikanásobně převládaly české denáry z první poloviny 11. století. S výjimkou denáru knížete Jaromíra z období konce jeho vlády, přinesl želčanský nález výhradně ražby knížat Oldřicha a Břetislava I.

 

Do počátku třicetileté války

V 1401 byla vesnice Želčany společně se Žikovem, Chýnovem, Habrovou, Břízou, Němčovicemi, Klabavou a Lučištěm součástí rokycanského proboštství. To pak bylo za válek husitských na krátkou dobu zničeno a kolem roku 1440 obnoveno. V roce 1546 bylo rokycanského proboštství zastaveno králem Zikmundem městu Rokycany za 500 kop českých grošů s podmínkou, že bude mít proboštství dva kněze. Město Rokycany se hospodářsky vzmáhalo a roku 1575 koupilo proboštské statky od císaře Maxmiliána II. Jak se dozvídáme z knihy berní města Rokycan, žilo tehdy (přesněji v roce 1579) v Želčanech sedm osedlých hospodářů.

Konkrétnější zprávy o Želčanech existují od čtyřicátých let 16. století do dvacátých let 17. století, kdy je vesnice poměrně často zmiňována v různých rokycanských městských knihách. Z toho důvodu je možné udělat si poměrně jasnou představu o životě v malé vsi na počátku novověku. Z tohoto období jsou známa jména želčanských rychtářů, majetkové přesuny na statcích, spory s okolními vesnicemi i mimořádné události v životě zdejších lidí. Z dochovaných archivních pramenů je zřejmé, že převážná většina obyvatel Želčan bývala před třicetiletou válkou německého původu.

Želčanská vrchnost, rokycanští měšťané, byla od husitských válek kališnického vyznání. Náboženské napětí je patrné i ve vztahu mezi želčanskými obyvateli a chválenickým farářem. Po bitvě na Bílé hoře bylo město Rokycany potrestáno za vzpouru a jeho majetek byl částečně zkonfiskován. V letech 1618–1627 byla ves Želčany několikrát vypleněna vojáky. Někteří hospodáři uprchli na sousední panství. V této době hospodařili, podle přiznání v Knize berní a kvitancí z roku 1624, želčanští hospodáři na 3 ¼  lánu polí a 1 ½ lánu luk.

 

Mapa panství města Rokycany v období největšího rozmachu, roku 1580. Mapu je možné přiblížit pro zobrazení detailů.

 

legenda 01

Legenda k výše uvedené mapě (zvětšíte kliknutím do obrázku)

 

osedlí

 

Počet osedlých ve vsích rokycanského panství roku 1580

 

Detailní mapa rokycanského panství na jižním Plzeňsku v roce 1580. Mapu je možné přiblížit pro zobrazení detailů.

 

legenda 02

Legenda k výše uvedené mapě (zvětšíte kliknutím do obrázku)

sídla

Vesničky, městečka a vrchnostenská sídla na jižním Plzeňsku, se kterými byli ve styku obyvatelé rokycanského panství a jejich vrchnost – město Rokycany (zvětšete kliknutím do obrázku)

 

Rozdělení vsí v okolí Želčan podle příslušnosti k panstvím. Mapu je možné přiblížit pro zobrazení detailů. 

 

 

Rokycany prodávají ves Želčany

Po porážce stavovského povstání bylo kališnické město Rokycany roku 1623 pokutováno odebráním významných statků. Vesnice Nadryby, Německá Bříza, Újezdec a Nynice byly postoupeny plaskému klášteru, výměnou za jiné vsi. Vesnice Přešín a a Čížkov byly zastaveny Adamovi staršímu Vratislavovi z Mitrovic, majiteli spojeného poříčsko-mirošovského panství. Spolu s Přešínem a Čížkovem byl Adamovi zastaven také mlýn Hradecko.

Aby mohli zastavené vesnice Přešín a Čížkov a mlýn Hradecko vyplatit, rozhodli se Rokycanští roku 1629 prodat Želčany a tři sedláky ve vsi Němčovice. Želčany koupil 24. října 1629 za 2200 kop grošů míšenských hejtman Plzeňského kraje, Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova, na Nebílovech a Žákavě. Po zbytek třicetileté války proto chybí informace o poměrech v Želčanech. Poválečné soupisy poddaných a první chválenické farní matriky nicméně ukazují, že během válečných a poválečných let došlo k úplné výměně obyvatelstva. Původní německé obyvatele nahradili noví osadníci s česky znějícími jmény. Tato výměna se pravděpodobně nedotkla jediné usedlosti – škalovského gruntu čp. 11. Součástí nebílovského panství byly Želčany, stejně jako Chválenice, až do konce feudalismu.

 

ztráty

 

Ztráty města Rokycan od roku 1584 do roku 1654

 

Po třicetileté válce

První soupis poddanských usedlostí po třicetileté válce se konal v roce 1654. Nazýval se Berní rula. V obci v té době bylo sedm selských statků a dva pusté. Hospodářská situace poddaných se nelepšila a ti, pokud to šlo, z gruntu raději odcházeli, aby se vyhnuli tíživým povinnostem vůči vrchnosti. Roku 1678 byly, podle údajů z revidované Berní ruly, v Želčanech z devíti usedlostí obsazeny pouze čtyři, ostatní zůstávaly pusté. Podle přiznání chválenického faráře Jana Podhorského měly v této době Želčany 32 obyvatel. Demografická situace se ale začala pozvolna zlepšovat. V roce 1700 již v Želčanech žilo osmdesát obyvatel. Od 70. let 17. století je v Želčanech poprvé zmíněn kovář. Díky nejstarším chválenickým farním matrikám víme, že místní obyvatelé se věnovali také celé řadě dalších povolání a řemesel. Vedle kováře zde působili bečvář, kočí, kolář, myslivec, pastýř, rybníkář, sladovnický tovaryš, šenkýř a tkadlec. V osmdesátých letech 17. století byly pro Želčany založeny první pozemkové knihy, které umožňují ještě hlubší poznání poměrů v Želčanech. V 18. století vyvstala potřeba vyhotovit nový soupis poddaných a půdy. Vznikl takzvaný Tereziánský katastr, jenž byl pro Želčany sestaven v roce 1716. Novými prameny jsou v této době také urbář panství nebílovského z roku 1713 a údaje ze zádušní knihy chválenického farního kostela. V této době již bylo všech devět zdejších usedlostí obsazeno. Hospodáři byly značně bohatí a vlastnili velké výměry polí. Do konce 18. století se počet obyvatel téměř zdvojnásobil. Počet dvorů zůstal stejný, přibyly však podružské chalupy bez pozemků. V Josefském katastru se uvádí, že v roce 1787 bylo v Želčanech již 17 usedlostí.

 

Nejnovější historie

Želčany byly hlavně zemědělskou obcí s převahou selské vrstvy. Od poloviny 19. století století vesnice už téměř nerostla. Přibylo několik domů, ale stav obyvatelstva zůstal stejný. V roce 1846 zde bylo 20 domů a 140 obyvatel, v roce 1924 domů 27 se 147 obyvateli, což svědčí o skutečně mírném vzestupu. Teprve poslední čtvrtstoletí 19. století vneslo jisté změny do celkového způsobu života obyvatel Želčan. Týkaly se hlavně způsobu obdělávání půdy. Velkou zásluhu na modernizaci hospodaření měl dlouholetý chválenický farář a rokycanský vikář Josef Vendelín Tangl. Rozvoj pokračoval až do období před první světovou válkou, kdy byla v obci založena organizace zemědělské agrární strany, a pak strany sociálně demokratické. Dne 5. srpna 1900 byla na želčanské návsi, na místě nedávno zbořené pastoušky, vystavěna zvonička, s jejíž pomocí bylo obyvatelstvo místním kovářem varováno před živelnými pohromami. V roce 1929 byl založen společný Sbor dobrovolných hasičů pro Želčany a Chouzovy.

V osmdesátých letech 19. století se obyvatelé odkázaní na zemědělství nemohli již uživit a masivně odcházeli za prací do Ameriky. Rovněž velká hospodářská krize třicátých let a nacistická okupace měly na život v obci stejně neblahý vliv. V únoru roku 1947 byl ve vsi postaven obecní dům, družstevní prádelna a 2. února pak založeno strojní družstvo. Po začlenění strojů do zemědělské výroby bylo v Želčanech 29. ledna 1950 založeno Jednotné zemědělské družstvo. Na schůzi občanů se v témže roce poprvé projednávalo sloučení Želčan a Chouzov. V roce 1960 došlo ke spojení želčanského a chouzovského JZD a roku 1964 bylo připojeno také družstvo chválenické, přičemž došlo ke vzniku společného JZD "Rozkvět". Integrace pokračovala v roce 1974, kdy se JZD "Rozkvět" sloučilo s JZD ve Šťáhlavech a Nezbavěticích v jeden velký ekonomický celek. Ve stejném roce byly sloučeny vsi Želčany, Chouzovy a Chválenice v jedinou obec, Chválenice, a Želčany se staly jejími místními částmi. V letech 1952–1953 byl postaven most, zrekonstruovaný v roce 2007, v roce 1965 bylo zřízeno veřejné výbojkové osvětlení a v letech 1968–1969 vystavěna kanalizace. V roce 1990 byla v Želčanech svépomocí vystavěna nová hasičská zbrojnice.

 

Současnost

V roce 1999 byla pod patronátem Obecního úřadu ve Chválenicích provedena celková plynofikace vsi a v roce 2000 proběhla oprava želčanské zvoničky. V posledních dvaceti letech jsou Želčany v regionu známy především díky opakovaným úspěchům místního sboru dobrovolných hasičů a jeho dětského družstva. Místní hasiči se navíc v Želčanech a sousedních Chouzovech starají o udržování lidových tradic a všeobecný rozvoj kulturního života.

 

 

Alej republiky v Želčanech

Vysazení Aleje republiky

Dne 13. dubna 1969 vysadila pětice želčanských školáků, pod vedením kronikářů Václava Kosnara a Zdeňka Hostáně, na jižním okraji vsi Želčany pět lipek. Zasazeny byly na paměť 50. výročí vzniku Československé republiky. Původní plán počítal s vysazením lipek na želčanské návsi. Nakonec bylo rozhodnuto o vysazení stromků na obecním pozemku za domy dvou organizátorů – želčanského kronikáře Václava Kosnara a jeho přítele Zdeňka Hostáně.

Kronikář Václav Kosnar si při zemědělských pracích vyhlédl v lese Babše u Chválenic pět stromků, které nechal přivézt do Želčan. Zasazeny byly 13. dubna 1969. Těchto pět lip představovalo pět desetiletí Československé republiky.  Čtyři lípy zasadili čtyři želčanští školáci, poslední pak Václav Kosnar spolu se Zdeňkem Hostáněm.

Každé z dětí si vybralo svůj stromek a místo, kam jej zasadí, vykopalo jámu a stromek zasadilo.  Od obce směrem k jihu stromky vysadili postupně Vlasta Kosnarová, Václav Benda, Jaroslav Kosnar a Zdeňka Hostáňová. Václav Kosnar a Zdeněk Hostáň zasadili poslední lípu. Událost doprovodil slogan: „Pět lip pět desetiletí, to si pamatujte, své stromky si chraňte, potomkům o tom vyprávějte!!!“

V okamžiku slavnosti nemohl nikdo tušit, že o třicet let později si chválenický obecní úřad vyhlédne místo pro parcely na dva rodinné domky a začne uvažovat o vykácení aleje. Pro odpor občanů ze záměru naštěstí sešlo a lípy zůstávají ozdobou jižního okraje Želčan.

 

Natáčení dokumentu České televize

Dne 16. června 2018, byla v České televizi odvysílána, při příležitosti 100. výročí vzniku republiky, reportáž o založení a osudech této aleje. Dokument Náš venkov: Příběhy lip režírovala Jana Počtová.