Navigace

Obsah

HISTORIE VSI CHOUZOVY

 

 Jiří Sankot

 

V majetku Rožmberků a pánů z Roupova

Jíra a Jan Chouzovští z Rokycan

Součástí hradišťského panství

Nejnovější historie

Památná Niklojc hruška

 

 

V majetku Rožmberků a pánů z Roupova

První písemná zmínka pochází z roku 1379, kdy byla ves součást vlčtejnského panství, které patřilo mocnému rodu jihočeských Rožmberků. Ve zmíněném roce byl vydán Urbář zboží rožmberského, z něhož je patrné, že vlčtejnské panství bylo rozsáhlým dominiem. Společně s Chouzovy k němu patřilo dalších jedenáct vesnic. Chouzovy s osmi dvorci byly jednou z největších vsí tohoto statku. Z okolních vsí patřily k rožmberskému panství také dvory ve Střížovicích, Chlumánkách, Olešné a Nezvěsticích. V průběhu dalších dvou staletí byl život zdejších obyvatel úzce propojen s osudy obyvatel sousedních Želčan, Střížovic, Chválenic a Chlumu. Želčany patřily ve druhé polovině 16. století městu Rokycany a díky četným stykům s tamními obyvateli se zprávy o řadě chouzovských obyvatel dochovaly v rokycanských městských knihách. Tyto zprávy se většinou týkají sňatků, dluhů a výtržností. Dva lidé s příjmením Chouzovský – Jíra a Jan – žili v této době jako měšťané přímo v Rokycanech. Vlčtejnské panství, včetně Chouzov a Chválenic, bylo v této době majetkem Kryštofa staršího Roupovského z Roupova.

 

Jíra a Jan Chouzovští z Rokycan

Výše zmínění Jíra a Jan, označovaní shodným příjmením, byli téměř vrstevníky. Každý z nich však pocházel odjinud a lišily se také jejich osudy.

Jiřík Chouzovský hospodařil do roku 1577 společně se svými bratry na otcově statku v Tětěticích u Bezděkova, a byl tedy poddaným města Klatov. Dnes již nedokážeme určit, jakým způsobem Jíra přišel ke svému příjmení. Je možné, že z Chouzov pocházel jeho otec, než se přiženil na statek v Tětěticích. Po tátově smrti se Jiřík vypravil do Rokycan, kde si namluvil místní dívku. Námluvy nejspíš proběhly neplánovaně, a to tak, že s ním dívka neočekávaně otěhotněla. Jak těhotenství, tak sňatek byly tehdy pro dva mladé lidi z různých panství velkým problémem. Dívka, říkejme jí třeba Dorotka (protože její skutečné jméno neznáme), byla poddaná v Rokycanech a Jiříkovou vrchností byli klatovští měšťané.

Jíra v takové situaci musel získat svolení své vrchnosti k propuštění do Rokycan za účelem sňatku. Běžně se v podobných případech přimlouvala nová vrchnost. Tentokrát však Rokycanští váhali: „Nemůžeme se zaň psaním přimlouvati, pro jeho chování nekřesťanské, než chtějí-li zaň připověděti přátelé jeho, kteříž s ním na rathaus vstaupili...“

Nakonec se Rokycanští přece jen u Klatovských přimluvili a zároveň požádali, aby bratři Jírovi vyplatili dědický podíl z otcova statku v Tětěticích, oceněného tehdy na 100 kop grošů míšenských. Dědické vyjednávání se táhlo. Za ostatní sourozence s Jírou komunikoval jeho bratr Jan Zítek. Netajil se tím, že by Jiříkovi nejraději z dědictví nedal ani groš. Nakonec vznikla v roce 1580 mezí Janem a Jírou smlouva. Jiřík měl dostat odbytné ve výši pěti kop, splatných do sv. Václava téhož roku. Souhlasil, ale stále hledal zastání u Rokycanských a doufal, že přece jen dostane více peněz. Nakonec však koncem září neobdržel ani slíbených pět kop. Jan Zítek poslal jedinou kopu s tím, že zbylé čtyři uvidí Jíra až o Hromnicích roku 1581. Tak se také stalo.

Jiřík se stal jedním z mnoha rokycanských měšťanů. Nebyl pravděpodobně konfliktním člověkem, a tak o něm v dalších letech v městských knihách mnoho zpráv nemáme. Teprve v roce 1596 se dozvídáme, že byl společně s přáteli pro výtržnost vsazen do vězení. Situace je v rokycanské Knize svědomí popsána následovně: „Albrecht Vorel s Michalem Klamhamplem zetěm svým žalují pro noční křik Bartoše Kaudelu a Jíru Chauzovskýho, jak by na Michala, když se ženau svau ležel, tlauci měli, též také on Kaudele a Chauzovský, pro týž aučinek od purkmistra do vězení šatlavního dáni.“

Jan Chouzovský byl nejspíš, na rozdíl od Jíry, rokycanským rodákem a synkem z měšťanské rodiny. V Rokycanech se dokonce ve druhé polovině 16. století setkáváme s usedlostí nazvanou „chouzovská chalupa“. Neznáme Janův příbuzenský vztah k Jiříkovi. Mohl být ale klidně jeho bratrancem. Zatímco Jírův příběh jsme sousedským sporem zakončili, vyprávění o Janovi Chouzovském naopak před městským rychtářem začneme. V roce 1580 se totiž na rokycanském rathauze řešila Janova stížnost na rokycanského pivovarníka příjmením Kytličku, který Janovu matku hanil tím, že ji veřejně do „hurev nadávati měl“ a pomlouval ji s tím, že „ji páni vod města vypověděli“. Jan Chouzovský se přitom bránil, že jeho rodiče „sau se vždycky při městě dobře byvši i předkové jich dobře chovali“. Kytlička ale své počínání hájil a tvrdil, že Janova matka se spory před loňskými vánočními hody začala, a obvinil ji navíc z čarodějnictví. Nejprve mu prý nadávala do lotrů a nakonec „něco na krámec mu vlito bylo“, přičemž se Chouzovská prozradila, když mu vzkázala „ že ji v komíně neusuší.“

Jan Chouzovský byl písařem. V roce 1583 je již sám zmíněn jako otec. V tomto roce mu purkmistr a rada města Rokycan vystavili fedrovní list (povolení pro cesty a práci na jiných panstvích). Jako písař pak fedroval (nechával se najímat) minimálně do roku 1586, kdy o něm ztrácíme zprávy.

 

Součástí hradišťského panství

V roce 1588 koupil od Kryštofa Roupovského z Roupova vlčtejnské panství Jan Hradišťský z Hořovic na Hradišti. Chouzovy a Chválenice se tak staly součástí hradišťského panství. Zatímco Chválenice byly vzápětí připojeny k panství nebílovskému a s ním později k dominiu šťáhlavskému, Chouzovy zůstaly ve svazku hradišťského panství až do konce feudalismu v roce 1848. Historické vazby na Želčany a Chválenice zůstaly zachovány v rámci chválenické farnosti. Komplikované byly ale vzájemné sňatky a cesty za službou nebo stěhování. Poddaní museli mít ke všem těmto úkonům až do roku 1781 svolení vrchnosti. Ta dávala, především po třicetileté válce, svůj souhlas nerada. Poddaných bylo málo a jejich odchod byl nežádoucí. Ještě po roce 1848, kdy byly položeny základy k obecní samosprávě, zůstávaly Chouzovy svázány s bývalým hradišťským panstvím, neboť tvořily jednu obec s Vlčtejnem a Chlumánky.

Prvního chouzovský rychtář je známý z roku 1571. Jmenoval se Kašpar. V této době měli obyvatelé Chouzov především německá jména, čímž se podobali obyvatelům sousedních Želčan a lišili od poddaných z dalších vsí. Z povolání a řemesel jsou po třicetileté válce v Chouzovech zmiňováni krejčí, pastýř, ptáčník, podruzi a sedláci. Časem byly v Chouzovech zřízeny také šenk a kovárna. Z doby po třicetileté válce je zachován soupis poddaných hospo­dářů v tzv. berní rule z roku 1654. Je zde zachyceno jen 6 sedláků. O šedesát let později se pořizoval nový, tzv. tereziánský katastr. Podle něho bylo v Chouzovech stále šest usedlostí, a všechny byly značně velké. V roce 1829 chválenický farář uvádí, že Chouzovy mají již šestnáct do­mů a 103 obyvatel. V roce 1878 tu bylo dvacet domů a 107 obyva­tel, v roce 1893 jedenadvacet domů a 116 obyvatel, v roce 1913 jedenadvacet domů a 116 obyvatel, v roce 1924 jedenadvacet domů a 112 obyvatel, v roce 1930 čtyřiadvacet domů a 124 obyvatel.

 

Nejnovější historie

Vzhled obce se začal měnit až po první světové válce. Předtím tu byla, s výjimkou několika statků, jednoduchá stavení. Z roku 1896 se dochoval záznam o většině dřevěných domů krytých slámou. Chouzovy měly v první polovině 20. století svůj vlastní hostinec U Hajšmanů, ale do obchodu museli místní lidé chodit do Chválenic. Ve vesnici byly po první světové válce zastoupeny tři politické strany, a to agrární, sociálně demokratická a komunistická. Rozvoj zemědělství usnadnila elektrifikace v roce 1923, neboť v roce 1937 je zde zaznamenáno již sedmnáct elektrických motorů. Obyvatelstvo bylo závislé především na zemědělské výro­bě. Řemeslníci, pokud tu byli, dojížděli za prací do okolí. V roce 1929 byl založen společný želčansko-chouzovský sbor dobrovolných hasičů, obecně známý jako SDH Želčany. Ve třicátých letech 20. století vedla přes Chouzovy první autobusová linka ze Střížovic do Plzně.

V osmdesátých letech 19. století se obyvatelé odkázaní na zemědělství nemohli již uživit a odcházeli za prací do Ameriky. Rovněž velká hospodářská krize třicátých let a nacistická okupace měly na život v obci stejně neblahý vliv. V roce 1950 se na společné schůzi občanů poprvé projednávalo sloučení Želčan a Chouzov. Dne 9. září 1952 vstoupila většina chouzovských hospodářů do nově založeného jednotného zemědělského družstva. Hospodářská zvířata byla rozdělena do jednotlivých dvorů a 15. prosince téhož roku byl do družstva sváděn dobytek. V roce 1961 byla v Chouzovech postavena porodna pro prasnice. V letech 1960–1961 byl ve statku č. p. 13 postaven kravín pro 96 krav. Svod krav do nového kravína se odehrál v březnu 1961. Ve stejné době se spojila JZD Chválenice, Chouzovy a Želčany a vzniklo jediné „JZD Rozkvět Chválenice“. V roce 1974 bylo JZD Chválenice sloučeno s JZD ve Šťáhlavech a Nezbavěticích v jeden velký ekonomický celek. Ve stejném roce byly sloučeny vsi Želčany, Chouzovy a Chválenice v jedinou obec, Chválenice, a Chouzovy a Želčany se staly jejími místními částmi.

Ve spodní části vsi, poblíž lokality Na Rybníku, bývalo v minulosti několik typických venkovských staveb, především kovárna se zvoničkou na střeše. Poté, co chouzovská obec v polovině třicátých let 20. století let vystavěla u tzv. Bláhojc křížku samostatnou zvoničku, čekala obytnou část kovárny demolice. V roce 1990 byla na tomto místě postavena klubovna želčanských hasičů. Kovárnu dodnes připomíná pomístní název Za Kovarnou. Sousední lokalita Na Rybníku se jmenuje podle někdejšího velkého vrchnostenského rybníka, který ležel na Střížovickém potoce a tvořil hranici hradišťského a šťáhlavsko-nebílovského panství. Poté, co se rybník ve dvacátých letech 19. století protrhl, zanikl a prostor byl proměněn v louku. Před několika lety byl na části této louky opět vybudován malý rybník. Hranici hradišťského a šťáhlavsko-nebílovského panství dodnes vyznačuje několik zachovaných či rekonstruovaných mezníků z roku 1727.

 

Památná Niklojc hruška

1 km severně od Chouzov se v poli, v místě zvaném Na Borkách, nachází památný strom zvaný Niklojc hruška. Přesné stáří stromu se nepodařilo určit. Nejstarší svědectví pochází z roku 1845, kdy byla hruška již vzrostlým stromem na okraji panské pastviny.  Strom byl mnohokrát poškozen přírodními pohromami. Při vichřici 23. února 1967 byla Niklojc hruška téměř zničena, ale i tentokrát se dokázala vzpamatovat. Přestože má dnes mnohem nižší korunu než před zmíněnou vichřicí, zůstává jedním z nejmohutnějších ovocných stromů na území České republiky.  Hrušeň plodí malé hruštičky zvané „bobky“. Od počátku 19. století patří strom a pozemek pod ním chouzovské rodině Hajšmanových (dnes Vimrových). Hruška má historicky řadu jmen – Niklojc hruška, Hruška Václava Hajšmana, Chouzovská hruška, hruška Bobek na Borkách. Za památný strom byla vyhlášena v říjnu 2016.